Vícejazyčnost

Vícejazyčnost – neboli multilingvismus – označuje schopnost mluvit několika (různými) jazyky nebo jim rozumět (Duden 2018). „Tyto rozmanité jazyky zahrnují nejen úřední jazyky, ale také regionální, menšinové a znakové jazyky a dokonce i jazykové variety, jako jsou dialekty“ (Riehl 2014, 9).

Koncept extrémní vágnosti

(Obecný) pojem vícejazyčnost současně spojuje různorodé formy osvojování jazyků v ontogenezi člověka i jejich užívání v každodenním životě, v pracovním životě a v institucích (srov. tamtéž, 9). V německy mluvícím světě se tak termíny vícejazyčnost a dvojjazyčnost, stejně jako polyglot, často používají jako synonyma. To poukazuje na proměnlivost a ne zcela jasně stanovené vymezení tohoto pojmu (srov. Petersen 2014, 19). Termín vícejazyčnost se vyznačuje spíše svou definiční vágností, neboť zahrnuje „nekonečné množství úrovní komunikační kompetence“ (Hernig 2005, 163).

Celkově je mnohojazyčnost identifikována čtyřmi definičními kritérii:

Typ osvojení

Zde se odkazuje na simultánní a sukcesivní osvojování a podle toho se rozlišuje. Rozhodující roli hrají životní fáze (např. dětství nebo dospělost) (srov. Lüdi/Py 2017, 7; Riehl 2014, 11 a násl.).

Sociální podmínky

Toto definiční kritérium rozlišuje mezi individuální, společenskou a institucionální vícejazyčností (srov. Riehl 2014, 12).

Kompetence

Často se používá Oksaarova definice vícejazyčnosti (Oksaar 1980, 43), která je popisována jako úroveň kompetence: „Vícejazyčnost definuji funkčně. Předpokládá, že ve většině situací může mnohojazyčný člověk v případě potřeby snadno přecházet z jednoho jazyka do druhého. Vztah mezi jazyky může být zcela odlišný – v jednom může být v závislosti na struktuře komunikačního aktu, včetně situací a témat, použit méně výmluvný kód, v druhém výmluvnější kód“ (Lüdi/Py 2017, 8).

Jazykové konstelace

Jedná se o status zúčastněných jazyků. Vícejazyčnost se vyznačuje buď dvěma (nebo více) plně rozvinutými kulturními jazyky s mezinárodní prestiží, např. němčina-ruština, nebo jazykem s regionálním, komunikačním rádiem, jako je tomu v případě dialektu (srov. Lüdi/ Py 2017, 6; Riehl 2014, 16 a násl.).

Od mýtu jednojazyčnosti

Vícejazyčnost je často deklarována jako něco jedinečného, zatímco jednojazyčný habitus se zdá být institucionálně zakotvený. V době globalizující se společnosti je však monolingvismus spíše považován za „raritu“ (srov. Boschung/ Dietrich 2011, III; Riehl 2014, 9 f.). Natarajan dokonce hovoří o vynálezu monolingvistů: „V důsledku je dodnes zřejmé, že se v souvislosti s rozmanitostí zdůrazňuje mnohojazyčnost a vícejazyčnost, ale v rámci převládajícího myšlení se přesto každému člověku přiznává pouze jeden jazyk, že. Jednotlivec tedy není vnímán jako různě kompetentní v několika jazycích. Vícejazyčnému člověku tak chybí možnosti identifikace, pojmenování a popisu.“ (Ziese/ Gritschke 2016, 261).

Příčiny vícejazyčnosti jsou většinou politické (např. migrace), ekonomické nebo historické. Rozlišuje se také přirozená a didakticky zprostředkovaná vícejazyčnost.

Literatura

Boschung, Dietrich/ Riehl, Claudia M. (eds.) (2011): Historische Mehrsprachigkeit: Workshop Centra pro starověké středomořské kultury (ZaKMiRa) a Centra pro jazykovou rozmanitost a mnohojazyčnost (ZSM) na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem, červenec 2008. Cáchy: Shaker.

Duden (2018): Vícejazyčnost | Pravopis, význam, definice. https://www.duden.de/rechtschreibung/Mehrsprachigkeit [22.06.2018].

Hernig, Marcus (2005): Němčina jako cizí jazyk. Úvod do problematiky. Wiesbaden: VS.

Lüdi, Georges/ Py, Bernard (2017): Bilingual through migration: úvod do studia vícejazyčnosti na příkladu dvou skupin přistěhovalců v Neuchâtelu (Švýcarsko). Tübingen: Niemeyer.

Oksaar, Eis (1980): Vícejazyčnost, jazykový kontakt a jazykový konflikt. In: Nelde, Peter Hans (ed.): Sprachkontakt und Sprachkonflikt. Wiesbaden: Franz Steiner.

Petersen, Inger (2014): Schopnost psát a vícejazyčnost. Berlin: De Gruyter.

Riehl, Claudia M. (2014): Vícejazyčnost: Úvod. Darmstadt: WBG.

Ziese, Maren/ Gritschke, Caroline (2016): Vícejazyčnost v českém jazyce: Geflüchtete und kulturelle Bildung. Formáty a koncepty pro novou oblast praxe. Bielefeld: Transcript.