Tolerance nejednoznačnosti

Interkulturní kompetence se řadí do oblasti sociálních kompetencí. Sociální kompetence umožňuje adekvátní vystupování v kulturním prostředí. Interkulturní kompetence také podporuje schopnost interakce v nekulturním prostředí. Za „sociálně kompetentního“ je označován člověk, který je schopen komunikovat s jedinci z cizích kultur. Toho je dosaženo tím, že lidé jsou schopni pochopit vnímání a myšlenky svých protějšků. Vlastní sociální chování by mělo být zpochybněno z pohledu cizí kultury a v případě potřeby korigováno. Vlastní představy o hodnotách a normách by se neměly vylučovat, ale měly by se pružně a podle situace přizpůsobovat.

Kulturně původní a kulturně cizí

Předpokladem je uvědomění si existence kulturně specifických a kulturně cizích vzorců chování a ochota reflektovat a měnit vlastní hodnoty. Sociální a interkulturní kompetence jsou obecně považovány za naučitelné, přičemž se předpokládá, že v rané socializaci jsou položeny základy, které mají rozhodující vliv na rozvoj interkulturní kompetence. Získání mezikulturní kompetence se tedy neomezuje na znalosti o konkrétní zemi, znalosti cizího jazyka, kulturní zvyklosti nebo vzorce chování. Mezikulturní kompetence by měla senzibilizovat lidi k vnímání, reflexi a zpochybňování vlastní kultury. K tomu je třeba, aby jedinec pochopil svou kulturu a z ní vyplývající vzorce jednání (srov. Derboven/ Kumbruck 2005, 6 a násl.). Kühlmann uvádí sedm požadavků jako základní předpoklad pro dosažení interkulturní kompetence. Na prvním místě uvádí toleranci k nejednoznačnosti (srov. Kühlmann 1995, 36).

Tolerance nejednoznačnosti – co to je?

Pro lepší vymezení interkulturní kompetence byly vypracovány různé modely, z nichž většina vychází ze seznamů určitých osobnostních rysů. Ve většině modelů interkulturní kompetence je tolerance nejednoznačnosti uvedena jako jeden z podstatných aspektů (srov. Straub/ Weidemann/ Weidemann 2007, 42 a násl.).

Pojem ambiguita pochází z latiny a znamená nejednoznačnost. Tolerance nejednoznačnosti tedy popisuje kompetenci rozpoznat dvojznačnost a rozpor a tolerovat nejistotu, která z toho může vyplývat (srov. Derboven/ Kumbruck 2005, 6).

Kulturní očekávání

Při interkulturních setkáních se vždy objevují nové situace, které jsou v rozporu s vlastními kulturními očekáváními. Tyto nesrovnalosti mohou komunikační partnery značně zatížit. Vnímat a vyjadřovat tyto situace může pomoci rolový odstup a empatie (srov. Krappmann 1973, 150).

Interagující se musí nejprve „přizpůsobit vzájemným očekáváním“ (Krappmann 1973, 151) a vyjednat nové podmínky interakce. V důsledku toho již nemohou být potřeby interaktantů plně uspokojeny. V tomto procesu se „všichni interakční partneři […] snaží v každé situaci udržet a prezentovat identitu, která si udržuje jejich specifičnost“ (Krappmann 1973, 151).

Přijímání divergence

Předpokladem účasti v interakcích je zachování identity jednotlivců a zároveň vyjádření různosti očekávání. V zásadě interakce s druhými lidmi zahrnuje uspokojování emocionálních potřeb. Aby lidé alespoň některé z těchto potřeb uspokojili, vstupují do interakcí. Z toho plynoucí odlišnosti a neslučitelnosti musí akceptovat, neboť jsou nedílnou součástí každého interakčního vztahu (srov. Krappmann 1973, 151). V tomto kontextu je zcela zřejmé, že „jedinec […] nemůže uniknout ambivalenci“. (Krappmann 1973, 152).

Podle Krappmanna je tolerance ambiguity schopností tolerovat rozporuplné zapojení do rolí a motivační struktury stejně u sebe i u svých interakčních partnerů (srov. Krappmann 1973, 155). Tolerance nejednoznačnosti tak otevírá jedinci možnost interakce, zejména v interkulturním prostoru. Zároveň snižuje úzkost tím, že dává jedinci najevo, že může udržet rovnováhu mezi různými normami a motivy i ve „velmi rozporuplných situacích“ (Krappmann 1973, 155).

Utváření identity

Tolerance nejednoznačnosti je tedy nejen důležitou kompetencí při interkulturních setkáních, ale je také důležitá pro formování identity jedince. Při rozvoji své osobní identity je jedinec opakovaně nucen „syntetizovat protichůdné identifikace“ (Krappmann 1973, 167). Neboť bez ní [tolerance nejednoznačnosti] „není myslitelná žádná identita ega, protože se musí artikulovat balancováním mezi aspirovanými očekáváními a v rámci společného systému symbolů“ (Krappmann 1973, 167).

Každý člověk se musí smířit s tím, že očekávání a potřeby se ne vždy shodují a že existují rozpory mezi osobními zkušenostmi a obecně platnými hodnotovými systémy. Pokud jedinec tyto nejasnosti popírá nebo potlačuje, nemůže si vytvořit identitu, a nemůže tak v interakcích reprezentovat svůj specifický pohled (srov. Krappmann 1973, 167).

Literatura

Derboven, Wibke/ Kumbruck, Christel (2005): Interkulturelles Training Trainingsmanual zur Förderung unterkultureller Kompetenz in der Arbeit. Heidelberg: Springer Verlag.

Krappmann, Lothar (1973): Soziologische Dimension der Identität. Strukturelle Bedingungen für die Teilnahme an Interaktionsprozessen. 3. Auflage. Stuttgart: Klett.

Kühlmann, Torsten (1995): Mitarbeiterentsendung ins Ausland – Auswahl, Vorbereitung, Betreuung und Wiedereingliederung. Göttingen: Verlag für Angewandte Psychologie.

Straub, Jürgen/ Weidemann, Arne/ Weidemann, Doris (Hrsg.) (2007): Handbuch interkultureller Kommunikation und Kompetenz. Grundbegriffe – Theorien – Anwendungsfelder. Stuttgart: J. B. Metzler.