Tabu

Termín tabu pochází z polynéské Tongy („tapu“ o. „ta pu“) a byl doložen během námořních plaveb Jamese Cooka, načež se tento termín vžil i v Evropě. Původně měl polynéský termín nábožensko-magické konotace (srov. Freud 2014, 635) a mohl označovat jak něco posvátného, nedotknutelného, tak i něco nečistého, zakázaného (srov. tamtéž, 629). Ačkoli tento termín pochází z kulturního prostoru Polynésie, jedná se o mezikulturní fenomén, který lze nalézt i v každé jiné kultuře (srov. Wundt 1926).

Mezikulturní fenomén

V dnešním jazykovém úzu je tabu sociálně hluboce internalizovaný zákaz, který jako nepsaný a částečně nevědomý zákon vyžaduje od členů kulturní skupiny určité opomenutí nebo mlčení (srov. „výzkum tabu“). Tento interkulturní fenomén sociálních tabu studoval mimo jiné James G. Frazer (1854-1941) a do vědeckého diskurzu si našel cestu nejpozději od napsání knihy Totem a tabu vídeňského psychoanalytika Sigmunda Freuda (1856-1939). Zatímco Frazer jako první popsal tabu jako mezikulturní fenomén, který slouží k upevnění systému společenského řádu, Freud podobně vnímá tabu jako individuální psychologický jev (srov. Emrich 2015, 13), který slouží k potlačení určitých tužeb. „Základem tabu[u] je zakázaná činnost, k níž je v nevědomí silný sklon“ (Freud 2014, s. 641), což by vysvětlovalo i v zásadě ambivalentní postoj k tabu, zahrnující jak úctu, tak odpor (srov. tamtéž, 636). Mezitím se tabu stalo předmětem různých disciplín, jako je psychologie, sociologie, etnologie, religionistika, kulturologie nebo lingvistika.

Typy tabu

Existují různé typy tabu, například náboženská tabu, tabu týkající se pohlaví nebo zdvořilostní tabu. Dále lze rozlišovat tabu zaměřená na jednání, komunikaci a určité pojmy, předměty, místa, myšlenky nebo dokonce emoce (srov. Balle). Pokud se však tabu týká konkrétního předmětu nebo osoby, je třeba zmínit, že za zakázaný se nepovažuje samotný tabuizovaný předmět, ale spíše určitá činnost nebo postoj k němu směřující (srov. Scholz), konkrétně dotýkání se tabuizovaného předmětu, pohled na něj, jeho pojmenování nebo nějaké přemýšlení o něm.

Často tabuizovanými tématy jsou například smrt, nemoc, vyměšování a některé tělesné funkce, menstruace, genitálie, sexualita obecně nebo jednotlivých skupin, jako jsou starší nebo postižení lidé, závislosti, ale také mluvení o nespokojenosti s přidělenou genderovou rolí (role matky/pečovatelky), psychických problémech nebo negativních emocích obecně. Tabu jsou často zakázány také incest, kanibalismus, konzumace určitých zvířat nebo produktů, konkrétní politické debaty nebo obvinění aktérů politické korektnosti ze „zákazu mluvení „*.

Tabu versus zákazy

Ačkoli tabu označuje něco zakázaného, obvykle se odlišuje od běžného zákazu. Zatímco běžný zákaz je explicitně vyučován, tabu je implicitně internalizováno v raném dětství podle socializace v kulturním rámci. Stejně tak porušení tabu není trestáno stejným způsobem jako porušení zákazů, ale často vyvolává reakce, jako je stud nebo znechucení (srov. Reimann 1989, 421), a je společensky sankcionováno (srov. Kraft 2004, 9-15). Zatímco o zákazech lze mluvit nebo o nich dokonce diskutovat, „[tabu] vlastně zakazují sama sebe. […] Tabuizované zákazy postrádají jakékoliv zdůvodnění […]; pro nás nepochopitelné, těm, kteří jsou pod jejich vládou, se zdají být samozřejmé“ (Freud 2014, 629). Lze tedy také pozorovat, že i diskurz o existujícím tabu je tabuizován (srov. Balle). A „[n]ejpodivnější je asi to, že ten, komu se podařilo takové tabu překročit, má sám charakter zakázaného […]“ (Freud 2014, 632). Tuto juxtapozici tabu a zákazu je však třeba chápat méně jako striktní dichotomii než jako kontinuum mezi dvěma póly (srov. Schröder 2003, 310).

Funkce tabu a jeho porušování

Společenská tabu omezují možnosti jednání jednotlivců, jsou tedy na jedné straně represivní, na druhé straně mohou přispívat k upevňování politických poměrů nebo zabraňovat diskurzům. Protože tabu mají funkci podpory společenského řádu (srov. Betz 1978, 144), mohou mít pro jedince také úlevný, ochranný nebo dokonce identitu utvářející charakter (srov. Base 2007). Mají „sociální funkci regulace chování, stanovení hranic, uznání autorit, např. k zajištění majetkových a mocenských vztahů a určitých společenských řádů“ (Reimann 1989, 421).

V důsledku toho porušení tabu ohrožuje takříkajíc i celou sociální skupinu, v níž se tabu uplatňuje (srov. Freud 2014, 616). Ve snaze vyhnout se porušení tabu lze proto pozorovat různé verbální a neverbální strategie zvládání (srov. Schröder 2003, 311). Například „eufemismy jsou ideálním postupem, pokud jde o respektování tabu, aniž by člověk negoval své vlastní konverzační potřeby“ (Reuter 2009, 19). V závislosti na kulturním kontextu lze také pozorovat odlišný jazykový přístup k tabuizovaným dotekům.

Tabu v mezikulturní komunikaci

Pro kontakt s jinou kulturní skupinou je obzvláště důležité uvědomit si potenciální konfliktní témata a najít respektující způsob, jak se s nimi vypořádat (srov. „výzkum tabu“). Znalost toho, o čem se nemá mluvit nebo jak se nemá chovat, je rovněž nezbytnou součástí kulturních konvencí. Vzhledem k tomu, že tabu vznikala historicky a neustále se mění, jsou také velmi relativní vzhledem k příslušnému kulturnímu kontextu (srov. Kraft 2004, 9-15). Existují tedy různá tabu, která platí pouze v určitých kulturních okruzích. A protože nejsou explicitně vyjádřena, hrozí nebezpečí neúmyslného porušení tabu. Stejně tak však existují tabu, která se v různých kulturách objevují podobně, jako například tabu incestu. Kulturně specifické jsou však nejen oblasti tabu, ale i míra tabuizace a také odpovídající strategie zvládání (srov. Danninger 1982, 237). „Jazyková znalost možných strategií obcházení [i] tolerance vůči tabuizovaným jevům“ (Schröder 2003, 314) je proto pro úspěšnou interkulturní komunikaci zásadní.

Literatura

Balle, Christel: Koncept tabu. https://www.kuwi.europa-uni.de/de/lehrstuhl/ehemalige_professoren/sw2/forschung/tabu/tabubegriff/index.html (14.09.2020).

Base, Gerhard: Über Tabus und Tabuisierungen. In: Tabuos und Grenzen der Ethik. Ed. by Michael Fischer and R. Kacianka. Frankfurt a. M.: Peter Lang 2007 (= Ethik transdisziplinär 7). S. 13-30.

Betz, Werner: Tabu. Slova a změna. In: Meyers Enzyklopädisches Lexikon. 9. vyd. Ed. podle Bibliogr. Institut. Mannheim: Bibliographisches Institut 1978 (= Svazek 23). S. 141-144.

Danninger, Elisabeth: Tabuizované oblasti a eufemismy. In: Teorie jazyka a aplikovaná lingvistika. Festschrift für Alfred Wollmann zum 60. Geburtstag. Ed. by Werner Welte. Tübingen: Narr 1982. s. 237-251.

Emrich, Matthias: Úvod. Kultura tabu. In: Texty a tabu. O kultuře zákazu a transgrese od pozdní antiky po současnost. Editoři Alexander Dingeldein a M. Emrich. Bielefeld: Transcirpt 2015 (= Mainzer Historische Kulturwissenschaften 21). S. 7-18.

Freud, Sigmund: Totem a tabu. In: Sebrané spisy. Kolín nad Rýnem: Anaconda 2014. s. 607-758.

Kraft, Hartmut: Tabu. Magie a sociální realita. Düsseldorf: Walter 2004.

Reimann, Horst: Tabu. In: Staatslexikon. Právo – hospodářství – společnost v 5 svazcích. Vyd. společnost Görres. Sedmé zcela přepracované vydání. Freiburg: Herder 1989 (= 5. díl). S. 420-421.

Reuter, Ursula: Jazyk a tabu. Výklad o francouzských a italských eufemismech. Tübingen: Max Niemeyer Verlag 2009 (= Beihefte zur Zeitschrift für Romanische Philologie 346).

Scholz, Alexander: Handout k přednášce: Tabu – Ein ethnophänomenologischer Deutungsansatz. https://www.kuwi.europa-uni.de/de/lehrstuhl/ehemalige_professoren/sw2/forschung/tabu/weterfuehrende_informationei/alexander_scholz/index.html (14.09.2020).

Schröder, Hartmut: Tabu. In: Příručka interkulturní germanistiky. Ed. by Alois Wierlacher and A. Bogner. Stuttgart: Metzler 2003. s. 307-315.

Výzkum tabu. https://www.kuwi.europa-uni.de/de/lehrstuhl/ehemalige_professoren/sw2/forschung/tabu/index.html (14.09.2020).

Wundt, Wilhelm: Völkerpsychologie. Zkoumání vývojových zákonitostí jazyka, mýtu a zvyku. Vyd. 4. díl. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. 4. vyd. Lipsko: Scientia Verlag 1926.