Psycholingvistika (Jazyk, myšlení, realita)

Můžeme myslet bez jazyka? Nebo je to pouze jazyk, který nám umožňuje formulovat myšlenky? A jaká je souvislost mezi jazykem a myšlením? Filosofie jazyka se snaží odpovědět na tyto otázky. Od poloviny 19. století je dílčím oborem lingvistiky, ale problémem jazyka a myšlení se zabývala již antika. Filozofií jazyka se zabývají jak filozofové, tak lingvisté, ale tento článek nahlíží na toto téma výhradně z lingvistické perspektivy.

Piaget: Myšlení určuje možnosti utváření a používání jazyka

Ačkoli Piaget nebyl lingvista, ale biolog a vývojový psycholog, jeho výzkumy osvojování jazyka u dětí umožňují vyvodit závěry o souvislosti mezi jazykem a poznáním. Předpokládá, že „kognitivní vývoj (tj. postupné osvojování strategií myšlení) rozhodujícím způsobem určuje náš jazykový vývoj a jazyk“ (Beyer/ Gerlach 2018, 206).

Jako důkaz uvádí experimenty s vnímáním množství u dětí. Při jednom z těchto pokusů se stejné množství vody přelije z jedné nádoby do nádoby jiného tvaru, jejíž tvar vede k vyšší hladině stojaté vody. Děti se domnívají, že nyní musí být více vody. Teprve ve věku od 5 do 8 let děti dospívají k přesvědčení, „že změny ve vzhledu veličiny nemají vliv na veličinu samotnou“ (Szagun 2016, 207). Podle Piageta není tento vhled ovlivněn jazykem, protože jde o „zásadní změnu v myšlení“ (Szagun 2016, 207).

Sapir-Whorfova hypotéza: jazyk určuje naše myšlení

Mezi nejznámější představitele opačného názoru patří Benjamin Lee Whorf a Edward Sapir. Takzvaná Sapir-Whorfova hypotéza tvrdí, že „náš rodný jazyk určuje způsob, jakým myslíme a vnímáme svět“ (Deutscher 2010, 149).

Hypotéza bývá často ztotožňována s principem jazykového determinismu nebo principem jazykové relativity, protože z těchto principů vychází.

Princip jazykového determinismu říká, že konkrétní jazyk, kterým člověk mluví, určuje, tj. determinuje, myšlení. Princip jazykové relativity předpokládá, že mluvčí různých jazyků vnímají realitu odlišně (srov. Werlen 2002, 201).

Sapir-Whorfova hypotéza byla v průběhu času silně kritizována. Jednou z hlavních výtek je, že podle této hypotézy „náš mateřský jazyk vymezuje naše intelektuální obzory a omezuje naši schopnost chápat myšlenky nebo rozdíly používané v jiných jazycích“ (Deutscher 2010, 267).

Boas a Jakobson: Spojení mezi kulturou a jazykem

Antropolog Franz Boas se ve svých výzkumech nezabývá spojením mezi jazykem a myšlením, ale spojením mezi kulturou a jazykem. Podle něj může každá kultura jazykově vyjádřit vše, ale příslušné potřeby kultury diktují, že její příslušníci musí určité informace jazykově vyjádřit, zatímco jiné informace nejsou výslovně vyžadovány (srov. Werner 2002, 183 n.).

Lingvista Roman Jakobson přebírá Boasovy antropologické úvahy a přenáší je do lingvistiky. Také Jakobson zastává přístup, že každá kultura nebo každý jazyk je teoreticky schopen vyjádřit vše, a stanovil maximu, že jazyky se liší „v informacích, [které] každý jazyk nutí své mluvčí reprodukovat“ (Deutscher 2010, 173).

Deutscher: Boas-Jakobsonův princip

V návaznosti na Boase a Jakobsona Deutscher předkládá Boas-Jakobsonův princip jako odpověď na Sapir-Whorfovu hypotézu. S ohledem na Boasova a Jakobsonova vysvětlení popisuje vliv jazyka na myšlení. Pokud jazyk nutí své mluvčí vyjadřovat určité informace jazykově, je třeba tyto informace brát v úvahu i mentálně (srov. Deutscher 2010, 175).

V tomto smyslu nás mateřský jazyk nutí věnovat pozornost specifickým detailům, rozlišovat určité pojmy a mít určité asociace (srov. Deutscher 2010, 267). Tak se „jazykové návyky mohou nakonec upevnit v mentální návyky“ (Deutscher 2010, 175). Deutscher cituje experimenty a studie, které dokazují, že náš mateřský jazyk má kognitivní vliv na paměť, vnímání a asociace a také vliv na naše praktické schopnosti, jako je například orientační smysl (srov. Deutscher 2010, 267 a násl.).