Občanská společnost

Pojem občanská společnost označuje formu společnosti, která se vyznačuje nezávislými sociálně a politicky angažovanými občany (srov. Duden 2020). Patří sem například činnost v klubech, sdruženích a církvích nebo zastávání funkcí.

Občanská společnost je základem živé demokracie. Občanská společnost upozorňuje na aktuální sociální výzvy, kterým podle jejího názoru není na politické úrovni věnována dostatečná pozornost. „Temná stránka“ občanské společnosti může mít také protidemokratický účinek, a to prostřednictvím vyloučení, nelidského chování atd. Pro fungující a kritickou občanskou společnost jsou zásadní odpovědní občané.

3 Perspektivy

Na tento pojem lze nahlížet ze tří hledisek: normativního, akčního a aktérského.

1 Normativní perspektivou se zde rozumí občanská společnost, která bojuje za lepší budoucnost nebo spravedlivější společnost; tuto perspektivu lze nalézt především v boji proti autoritářským nebo diktátorským systémům.

2 Naproti tomu perspektiva zaměřená na jednání se týká sociální interakce ve společnosti. Například občanská společnost by měla být nenásilná, vstřícná a orientovaná na kompromis. Tento základní postoj občanské společnosti je podporován politicky vytvořeným právním rámcem, jako jsou lidská a základní práva. Je tedy součástí politické kultury, která sdílí a reprezentuje stejné hodnoty.

3 V perspektivě občanské společnosti zaměřené na aktéry se pozornost soustředí na jednotlivce nebo organizace, které pracují nezávisle mimo rodinné nebo podnikové struktury. To se děje odděleně od společenských kategorií, jako je trh, stát a soukromá sféra, ve sdruženích, nevládních organizacích (NGO), kruzích, sítích, federacích nebo podobných strukturách (viz Bpb 2020).

Občanská společnost a hegemonie

Pojem občanské společnosti, società civile, který je často normativně zatížen, získal důležitý kriticko-analytický obrat od italského marxistického intelektuála Antonia Gramsciho (1891-1837): V sociálně-ekonomicky rozdělené kapitalistické společnosti nemusí sféra občanské společnosti nutně představovat útočiště demokratické a sociální participace, které je pečlivě odděleno od ekonomiky a politiky, ale může také fungovat – jako v revolučním období na konci první světové války – jako „robustní řetězec pevností a kasemat“ (Gramsci 1999, 874), který ve spolupráci se státní mocí stabilizuje stávající vztahy nadvlády a tlumí a oslabuje emancipační aspirace.

Občanská společnost, stejně jako politická sféra, tedy není neutrálním prostorem, ale významným prostorem, který je spojen s konfliktní reprodukcí společnosti jako celku a je nutně předmětem sporu, v němž sociální síly bojují o kulturní hegemonii: Hegemonie, na rozdíl od politiky založené na donucení, označuje „moc, která je zakořeněna v přesvědčeních lidí a nejenže legitimizuje vládu abstraktně, ale zakotvuje ji v konsensu ovládaných“ (Haug/Davidson 2004, 1-29). Podle tohoto chápání není rozhodujícím faktorem skutečné demokratizace pouhá formální existence občanské společnosti, ale její – hegemonická či kontrahegemonická, rezistentní – funkce ve společnosti.

Literatura

Spolková agentura pro občanské vzdělávání (2012): Die verschiedenen Dimensionen der Zivilgesellschaft, online na: https://www.bpb.de/politik/grundfragen/deutsche-verhaeltnisse-eine-sozialkunde/138713/dimensionen (navštíveno 18. 9. 2020).

Gramsci, Antonio (1999): Gefängnishefte. Svazek 4, Hamburg: Argument, s. 874.

Haug,Wolfgang Fritz/ Davidson, Alastair (2004): Hegemonie. In: Institut pro kritickou teorii Inkrit (ed.): Historisch-kritisches Wörterbuch des Marxismus. Svazek 6/I. Od hegemonie k imperialismu. Hamburg: Argument, sp. 1-29.