Esej Thomase Luckmanna Neviditelné náboženství (1991) je dnes považována za klasiku (náboženské) sociologie. Trvalo téměř 24 let, než byla přeložena anglická verze The Invisible Religion (1967), která sama vycházela z textu The Problem of Religion in Modern Society (1961) (srov. Knoblauch, s. 7). Thomas Luckmann (1927-2016) vystudoval mimo jiné filozofii, germanistiku, romanistiku a psychologii a 24 let působil jako profesor sociologie na univerzitě v Kostnici (srov. doslov).
Funkcionalistické pojetí náboženství: privatizace náboženství
Hlavními tématy eseje jsou definice, vývoj a nové sociální formy náboženství (srov. Knoblauch, s. 11) a také otázka, zda religiozita v moderní společnosti skutečně mizí, jak naznačuje dodnes klesající účast v církevních organizacích. Luckmann tvrdí, že náboženské funkce se transformují do jiných (soukromých) společenských forem.
Jádrem koncepce je teze o „privatizaci náboženství“. Pod pojmem „neviditelné“ náboženství se rozumí soukromá, individuální religiozita a s ní spojený odstup od čistě veřejného, institucionalizovaného chápání náboženství (víra versus náboženská příslušnost). Rozhodující pro Luckmannův přístup k „neviditelnému náboženství“ je funkcionalistický přístup. Na rozdíl od substanciální definice, která se ptá po specifické, substanciální podstatě náboženství a zabývá se především představami lidí a jejich vztahem k nadpozemské, svaté, nadpřirozené síle, funkcionalistické pojetí chápe náboženství jako aktéra sociální struktury, který spoluurčuje vztah mezi jednotlivcem a společností (srov. Knoblauch, s. 12). Zjednodušeně řečeno, již nejde primárně o to, co náboženství obsahově definuje, ale jaký individuální a společenský užitek naplňuje. Z toho vyplývá Luckmannova radikální teze, že „náboženské samo o sobě je jádrem společenského“ (Knoblauch, s. 13), když je u něj internalizace „světového názoru“ povýšena na „univerzální společenskou formu náboženství“ (Knoblauch, s. 16). Sám Luckmann píše: „V tomto případě se jedná o tzv:
„K individualizaci vědomí a svědomí historického jedince dochází méně prostřednictvím originálního znovuvytváření světových názorů než internalizací již předkonstruovaného světového názoru. […] Jestliže jsme dříve definovali světový názor jako univerzální společenskou formu náboženství, můžeme odpovídajícím způsobem definovat osobní identitu jako univerzální formu individuální religiozity.“ (Luckmann, s. 109)
Podle této otevřené definice lze tedy vše, co plní významotvornou, světonázorovou funkci, chápat jako „náboženské“ nebo „posvátné“. Víra v nadpřirozenou moc, tradičně chápaná jako skutečně náboženská, je zde nahrazena funkcí zajišťující orientaci a identitu.
Moderní „posvátný kosmos
Podle Luckmannovy teorie je tradiční „posvátný kosmos“ doplněn moderním „posvátným kosmem“ (srov. Luckmann, s. 153). Dominantní snahou moderny je individuální autonomie, která je diferencována v „posvátných“ tématech „sebevyjádření, seberealizace, étosu mobility, sexuality a familiárnosti“ (Luckmann, s. 157). Co se explicitně neřeší, je vlastní smrtelnost a stárnutí: „‚Autonomní‘ jedinec je mladý a nikdy neumírá. (Luckmann, s. 158)
Příkladem Luckmannova otevřeného pojetí náboženství mohou být například esoterická hnutí New Age 20. století, ale také sporty jako kulturistika (srov. Mörth, s. 2), jóga nebo fotbal. Podle Luckmanna lze za náboženství označit i další tzv. náhradní náboženství na této straně světa, jako je veganský životní styl.
Kritika: problém otevřeného pojetí náboženství
Pozitivní vliv na sociologické studium náboženství s individualizovanými formami víry měla zejména Luckmannova kritika čisté sociologie církve (srov. Mörth, s. 4). Nicméně jeho teorém postrádá konkrétnější vysvětlení. O identitotvorném a obraz světa konstituujícím charakteru náboženství není pochyb, ale zůstává nejasné, proč je vše, co tyto funkce plní, „náboženské“. Z tohoto důvodu zaznívá jedna kritika, že se v Luckmannově přístupu ztrácí specificky náboženské (srov. Knoblauch, s. 12). Naopak záměrně nenáboženské hodnotové systémy (ateismus) nejsou dostatečně zohledněny. Knoblauch také v předmluvě uvádí, že Luckmannův esej představuje spíše provizorní návrh neviditelného náboženství (srov. Knoblauch, s. 11). Je však třeba zdůraznit funkční přístup k náboženství jako protipól substanciálního přístupu. Günter Dux zdůrazňuje: „Pouze teorie, která argumentuje jak funkčně, tak substanciálně, slibuje vysvětlení původu náboženství. (Dux, s. 20)
Literatura
Luckmann, Thomas: Neviditelné náboženství [1963/1967]. S předmluvou Huberta Knoblaucha. Frankfurt nad Mohanem: Suhrkamp 1991.
Knoblauch, Hubert: Die Verflüchtigung der Religion ins Religiöse. Neviditelné náboženství Thomase Luckmanna. In: Thomas Luckmann: Neviditelné náboženství. Frankfurt nad Mohanem: Suhrkamp 1991, s. 7-41.
Dux, Günter: Původ, funkce a obsah náboženství. In: Günter Dux (ed.): Internationales Jahrbuch für Religionssoziologie. Wiesbaden: Springer Fachmedien 1973 (= K teorii náboženství. Náboženství a jazyk. Svazek 8), s. 7-67.
Mörth, Ingo: K novému vydání významné knihy: Thomas Luckmann: „Neviditelné náboženství“. In: Swiss Journal of Sociology. 19. č. 3. Montreux 1993, s. 627-634. http://soziologie.soz.uni-linz.ac.at/sozthe/staff/moerthpub/LuckmannRezension.pdf [15.02.21].
Sozialwissenschaftliches Archiv Konstanz: Nachruf Thomas Luckmann. https://www.kim.uni-konstanz.de/soz-archiv/aktuelles/nachrufe/nachruf-thomas-luckmann/ [15.02.21].