Nehmotné kulturní dědictví

S cílem zdůraznit kulturní i přírodní charakteristiky byla v roce 1972 ratifikována 190 členskými státy Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Úmluva o světovém dědictví). Jejím cílem je podpořit vzájemné porozumění kultuře na jedné straně a ochranu a zachování různých kulturních a přírodních hodnot na straně druhé. Zároveň zaručuje, že „odkaz dřívějších generací […] může být předán generacím budoucím“ (Hauser-Schäublin/ Bendix 2015, 52) (srov. Hauser-Schäublin/ Bendix 2015, 51 a násl.).

Rozšíření

Koncepce hmotného světového dědictví z roku 1972 byla v roce 2003 doplněna Úmluvou o zachování nehmotného kulturního dědictví, takže od té doby byly za oblasti hodné ochrany považovány např:

– ústně předávané tradice a formy projevu, včetně jazyka

– scénická umění

– společenské zvyky, rituály a slavnosti

– znalosti a zvyky týkající se přírody a vesmíru

– tradiční řemeslné techniky (srov. Eggert/Mißling 2015, 63 a násl.).

V důsledku toho jsou díky Úmluvě z roku 2003 chráněny kulturní projevy, „s nimiž se […] etnické skupiny často identifikují, […] [které] [se] předávají z generace na generaci a mají] identitotvorný účinek a význam“ (Eggert/ Mißling 2015, 64).

Cíle úmluvy

Opatření na ochranu ohrožených kulturních projevů mají na jedné straně zachovat a podpořit jejich životaschopnost a na druhé straně zvýšit povědomí o jejich významu na místní, národní i mezinárodní úrovni. Tím se zároveň „zachovávají staleté tradice a zvyky jako nehmotná součást kulturního dědictví lidstva“ (Dippon/ Siegmund 2010, 32).

Příklady:

Od roku 2013 je Německo členem Sítě světového dědictví pod heslem „Znalosti. Poznej. Německo se od roku 2013 zajímá o zachování, udržování a podporu rozmanitosti živého kulturního dědictví na národní úrovni (srov. UNESCO1). Tuto rozmanitost vyjadřují čtyři kategorie:

1. zvyky a slavnosti v průběhu roku

– např. zpívání koled nebo manévry s pěnkavami v pohoří Harz.

2. lidé a příroda

– např. porodnictví nebo německá chlebová kultura

3. hudba a (fyzický) jazyk

– např. sborový zpěv nebo básnický slam

4. život ve společenství

– Např. východofríská čajová kultura (viz UNESCO2).

Další příklady lze nalézt v celostátním rejstříku nehmotného kulturního dědictví: www.unesco.de/kultur-und-natur/immaterielles-kulturerbe/immaterielles-kulturerbe-deutschland/bundesweit.

Zatímco celostátní Seznam nehmotného kulturního dědictví představuje rozmanitost na německé úrovni, pro jeho ochranu na mezinárodní úrovni jsou k dispozici tři seznamy:

1. Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva.

– Cíl: Zviditelnit světovou kulturní rozmanitost a zároveň zvýšit povědomí o ní.

– Např. čínská silueta

2. Seznam nehmotného kulturního dědictví, které naléhavě potřebuje ochranu

– Cíl: Zavést rychlá opatření pro kulturní formy, které jsou ohroženy globálním/místním vývojem.

– Např. kulturní oblast katolické menšiny Suiti v Lotyšsku.

3. Registr osvědčených postupů UNESCO

– Cíl: Vyzdvihnout vzorové projekty

– Např. živé muzeum fandanga v Brazílii (srov. UNESCO3; Eggert/ Mißling 2015, 68).

Stinné stránky statusu nehmotného kulturního dědictví

Ačkoli má Úmluva z roku 2003 napomoci propagaci a zhodnocení živého kulturního dědictví na celém světě a čelit kulturní standardizaci, existují také problémy a výzvy spojené se statusem nehmotného kulturního dědictví. Následující výčet je ilustruje:

– Instrumentalizace úmluvy vede ke zkostnatění, kodifikaci a muzealizaci živého kulturního dědictví.

– Vznikají určité hodnotově zatížené reprezentace, které jsou považovány za autentické nebo hodné zachování.

– Státy chtějí vytvořit určitou image se statusem nehmotného kulturního dědictví.

– Přestože jsou komunity a skupiny v centru pozornosti jako nositelé kultury, neexistuje jednotná definice toho, kdo je za nositele kultury považován.

– Za správu nehmotného kulturního dědictví odpovídá především stát, takže práva na spolurozhodování závisí na politické nebo hierarchické struktuře a v některých případech musí být nejprve vytvořena.

– Určování, nominace a provádění ochranných opatření je úkolem státu, takže výše uvedené seznamy jsou vždy založeny na výběrových procesech, které tak potenciálně reprodukují mocenskou nerovnováhu, neboť během nominačního procesu se inscenuje vhodnost pro světové dědictví a zařazují se ti, kteří atraktivním způsobem prezentují svou kulturní podobu.

– Výsledek: Hegemonie mocných států

– Vykonávání kontroly nad kulturními formami

– Komerční/průmyslový marketing

– politická, ekonomická a idealistická valorizace (srov. Eggert/Mißling 2015, 65-77).

 

Literatura

Dippon, P./ Siegmund, A. (2010): Vzdělávací nárok památek světového dědictví UNESCO – aktuální bilance v oblasti napětí mezi Úmluvou o světovém dědictví a místní praxí. In: Ströter-Bender, J. (ed.): World Heritage Education. Pozice a diskursy k edukaci světového dědictví UNESCO. Marburg, 31-43.

Eggert, A./ Mißling, S. (2015): Úmluva UNESCO o ochraně nehmotného kulturního dědictví z roku 2003. In: Groth, S./ Bendix, R./ Spiller, A. (eds.): Kultura jako vlastnictví: nástroje, průřezy a případové studie. Göttingen, 61-77.

Hauser-Schäublin, B./ Bendix, R. (2015): Světové dědictví. In: Groth, S./Bendix, R./ Spiller, A. (eds.): Kultura jako vlastnictví: nástroje, průřezy a případové studie. Göttingen, 51-58.

UNESCO1 (b.d.): https://www.unesco.de/kultur-und-natur/immaterielles-kulturerbe/immaterielles-kulturerbe-deutschland [01.02.2019].

UNESCO2 (b.d.): https://www.unesco.de/kultur-und-natur/immaterielles-kulturerbe/immaterielles-kulturerbe-deutschland/bundesweit [01.02.2019].

UNESCO3 (b.d.): https://www.unesco.de/kultur-und-natur/immaterielles-kulturerbe/immaterielles-kulturerbe-weltweit [01.02.2019].