Před mezinárodními fotbalovými zápasy se hrají národní hymny, nespočet fanoušků je z plných plic zpívá a obléká se do barev svého týmu. Být hrdý na svou zemi – je to samo o sobě nacionalismus? Nebo spíše projevem ryzího vlastenectví? Kde vlastně leží hranice a čím se nacionalismus vyznačuje?
Definice
Duden definuje pojem nacionalismus jako „politický postoj, v němž jsou velikost a moc vlastního státu přehnaně a netolerantně považovány za nejvyšší hodnoty“. (Duden 201, 673) Dále jím lze označit snahu o integraci politicko-kulturních skupin do společného národního státu (srov. Riescher 2005, 599).
Z toho je zřejmá korelace mezi oběma pojmy nacionalismus a národ, které spolu úzce souvisejí. Nacionalismus může přinést vznik národního státu nebo přispět k jeho formování, zatímco nacionalismus je naopak ideologie, kterou mohou představitelé národního státu využívat nebo aktivně politicky posilovat. Vycházeje z této myšlenky, filozof Ernest Gellner tvrdí, že „nacionalismus […] je teorií politické legitimity, podle níž se etnické hranice nesmí překrývat s politickými; zejména v rámci státu nesmí etnické hranice oddělovat vládce od ovládaných“. (Gellner 1995, 8 a násl.)
Německý historik Dieter Langewiesche tuto definici ještě více vyostřil: „Podle toho je nacionalismus ideologií, která legitimizuje rozpad a destrukci tradičního řádu a chce na jeho místo dosadit něco nového – tím, že si nárokuje tuto novotu, společnost s rovnostářským hodnotovým řádem, konstituovanou jako stát s kolektivním, tj. rovněž rovnostářským, suverénem. To je důvod, proč nacionalismus historicky vznikl jako ideologie osvobození.“ (Langewiesche 1994, 14)
Nacionalismus jako produkt moderní doby
Langewiesche charakterizuje nacionalismus jako „výtvor moderny“. (Langewiesche 1994, 5)
Vznik nacionalismu byl důsledkem „modernizace společnosti prostřednictvím industrializace“ (Landgrebe 2003, 16). Technické inovace byly předpokladem k tomu, aby se určitá kulturní skupina mohla považovat za národ. Počátky jsou datovány do poloviny 18. století (srov. Planert 2004, 11).
Wehler dodává, že nacionalismus „je třeba chápat jako důmyslný sociální vynález, který vznikl jako reakce na revoluční krize v procesu západní modernizace“. (Wehler 2011, 24) Navíc stále více nadnárodní politika v době globalizace evokuje opačný vývoj sílícího nacionalismu (srov. Lemke 2018, 214).
Inkluzivní versus exkluzivní nacionalismus
Riescher nastiňuje typologii nacionalismu, která rozlišuje mezi inkluzivním a exkluzivním nacionalismem (srov. Riescher 2005, 599). Inkluzivní nacionalismus popisuje jako spíše umírněné národní vědomí, intenzitou srovnatelné s patriotismem, které má legitimizační účinek prostřednictvím integrace všech politicko-kulturních skupin (srov. tamtéž).
Naproti tomu existuje exkluzivní nacionalismus: ten „se vyznačuje přehnaným pocitem hodnoty, který na rozdíl od jiných států nebo národů zveličuje vlastní národní charakteristiky nebo je považuje za nadřazené ostatním. (tamtéž) Výsledný požadavek homogenity v rámci politických hranic vede k vyloučení jiných kulturních skupin a k zásadnímu odporu vůči všemu cizímu (srov. tamtéž).
Zatímco inkluzivní nacionalismus má tedy sjednocující účinek a může přispět k vytvoření národního státu, exkluzivní nacionalismus se vyznačuje radikálním odmítáním všech skupin, které nepatří k vlastní etnické skupině.
Odlišení od vlastenectví a šovinismu
Nacionalismus a vlastenectví spojuje sémantická podobnost. Tyto dva pojmy je třeba od sebe odlišit do té míry, že druhý jmenovaný postuluje „pocit příslušnosti k národu, který je spojen i s hrdostí, ale který by měl být prost znevažování jiných národů“ (Jansen a Borggräfe 2007, 17). Tím se eliminuje znehodnocování a odmítání jiných kultur (srov. tamtéž).
Šovinismus lze považovat za extrémní formu nacionalismu. Jde o „agresivně přehnaný nacionalismus a z něj vyplývající nenávist k příslušníkům jiných národností“ (Duden 2010, 249).
Charakteristika nacionalismu
Jaké jsou konkrétní charakteristiky nacionalismu? Planert pojmenovává různé charakteristiky z hlediska kulturologického, politického a sociálně-historického. Z kulturalistické perspektivy je nacionalismus skupinový integrační systém založený na samovolně vytvořeném, zdánlivě časově trvalém kulturním jádru, které se vyznačuje distancováním se od ostatních, procesy inkluze a exkluze a modelováním specifických genderových rolí (srov. Planert 2004, 11). Legitimizace tohoto systému je založena na vytváření národních mýtů (srov. tamtéž).
Z politického hlediska se nacionalismus omezuje na určitou oblast a evokuje v ní shodu mezi národem a státem, jehož nejdůležitější hodnotou je loajalita (srov. tamtéž). Navíc existuje korelace mezi nacionalismem a válkou (srov. tamtéž). Nacionalismus se vymyká stávajícím politickým pořádkům a vyznačuje se také příslibem účasti a dynamikou jednání, která umožňuje mobilizovat masy lidí (srov. tamtéž).
Ze sociálně-historického hlediska se nacionalistické ideje vyvíjejí z určité, sociálně definovatelné podpůrné třídy se specifickými zájmy. Artikulace těchto idejí vede k plíživému šíření a trvalé přítomnosti národních idejí v průběhu nepřetržitého časového období (srov. tamtéž). „Pro toto šíření musí být přítomno minimum strukturálních předpokladů – například společný komunikační a ekonomický prostor nebo zastřešující instituce“. (ibid.)
Literatura
Duden (2010): „V současné době se v rámci Evropské unie vytváří tzv: Das Bedeutungswörterbuch. Svazek 10. 4. vyd. Berlin: Dudenverlag.
Gellner, Ernest (1995): Nacionalismus a modernita. Hamburg: Rotbuch.
Jansen, Christian/ Borggräfe, Henning (2007): Národ – národnost – nacionalismus. Frankfurt nad Mohanem: Campus.
Landgrebe, Alix (2003): „Kdyby Polsko neexistovalo, muselo by být vynalezeno“. Vývoj polského národního vědomí v evropském kontextu od roku 1830 do 80. let 19. století. Wiesbaden: Harrassowitz.
Langewiesche, Dieter (1994): Nacionalismus v 19. a 20. století: mezi participací a agresí. Bonn: Výzkumný ústav Nadace Friedricha Eberta.
Lemke, Christiane (2018): Národní nacionalismus v Evropě: Mezinárodní vztahy. Základní pojmy, teorie a problémové oblasti. In: Mezinárodní vztahy. 4. vyd. Berlin/ Boston: de Gruyter.
Planert, Ute (2004): Mezinárodní vztahy a vztahy mezi státy: Nation und Nationalismus in der deutschen Geschichte. In: Aus Politik und Zeitgeschichte 39.
Riescher, Giesela (2005): Nationalism. In: Nohlen, Dieter/ Schultze, Rainer-Olaf (eds.): Lexikon der Politikwissenschaft. Vol. 2. N-Z. Teorie, metody, termíny. Mnichov: Beck, 599.
Wehler, Hans-Ulrich (2011): Nacionalismus. Dějiny, formy, důsledky. Praha: Národní muzeum, 2004. 4. vyd. Mnichov: Beck.