multikulturní

Přídavné jméno multikulturní pochází z latiny a skládá se z předpony multi- „mnoho“ a slovesného kmene kulturní.

Termín multikulturalita je však třeba odlišovat od multikulturality. První znamená popis stavu, zatímco druhý označuje politické hnutí a životní postoj (srov. Beyersdörfer 2004, 43).

Multikulturalismus je deskriptivní pojem, zatímco multikulturalismus má normativní důsledky (srov. Beyersdörfer 2004, 43). Podle Mintzela se multikulturalismus vztahuje k sociálnímu faktu: „Konkrétně ke skutečnosti, že ve společnosti nebo státem organizované společnosti/lidstvu koexistuje několik kultur.“ (Mintzel, 2004, s. 1). (Mintzel 1997, 58).

Fenomén multikulturality je zde v popředí: „Ať už v míru, nebo v konfliktu, ať už v koexistenci, nebo v integrovaném soužití. Multikulturalita v důsledku toho označuje sociokulturní charakteristiku společnosti, její rozmanitou kulturní diferenciaci, ať už je tato multikulturnost založena na čemkoli.“ (Mintzel, J.: Multikulturalita. (Mintzel 1997, 58)

Formy multikulturních charakteristik

Výzkumy rozlišují čtyři modely multikulturních společností:

Asimilační model je model, „jehož cílem je kulturní adaptace menšinových nebo přistěhovaleckých kultur“ (Lüsebrink 2012, 20). Variantou tohoto modelu je model integrační, který se rovněž zaměřuje na kulturní adaptaci, ale předpokládá delší přechodnou fázi a přiznává menšinovým kulturám zvláštní práva v oblasti školství, politiky nebo náboženství (srov. Lüsebrink 2012, 18).

„Model apartheidu, který se stal realitou jako v Jihoafrické republice před rokem 1995, v >Třetí říši< i v mnoha koloniálních společnostech“, usiluje o „striktní separaci, izolaci a často ghettoizaci kulturních menšin“ (Lüsebrink 2012, 21) . V těchto společnostech převládá hierarchická hierarchie, v níž je původ absolutní. Hranice řádu jsou neprostupné a pouze etnický žebříček určuje rozdělení sociálních příležitostí (srov. Lüsebrink 2012, 18).

Pro polycentrický model je „charakteristické soužití různých kultur v rámci společnosti, které je v zásadě rovnoprávné“ (Lüsebrink 2012, 21). Tyto společnosti nemají ani kulturní centrum, ani v nich neexistuje nadřazená většina: „Tento agregátní stav nastává tehdy, když ustupuje historický rámec evropského univerzalismu, národní stát jako jednotka myšlení a jednání, a dochází k nadnárodní mobilitě v takové míře, že se světová společnost mění z abstrakce ve zkušenostní realitu.“ (Lüüsebürenk, 2012, s. 7). (Leggewie 1993, 50)

Literatura

Beyersdörfer, Frank (2004): Multikulturní společnost. Pojmy, jevy, pravidla chování. Münster: LIT.

Leggewie, Claus (1993): Multi-kulti. Pravidla hry pro multietnickou republiku. Nördlingen: Červená kniha.

Lüsebrink, Hans Jürgen (2012): Mezikulturní komunikace. Interakce, cizí vnímání, kulturní transfer. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 3. vyd. Stuttgart: J. B. Metzler.

Mintzel, Alf (1997): Multikulturní společnosti v Evropě a Severní Americe. Pojmy, kontroverze, analýzy, poznatky. Pasov: Rothe.