Mezikulturní učení

„Jako forma sociálního, činnostního a emocionálního učení zprostředkovává vhled do různých forem učení. V podobě kulturního srovnávání by mělo vést jak k přesnější analýze a relativizaci vlastních norem a sociálních systémů, tak k redukci předsudků a etnocentrických postojů.“ (Rinschede 2007)

Téma multikulturalismu se stále více dostává do popředí zájmu, takže převládají různé předpoklady o fenoménu interkulturality. Interkulturní vzdělávání se touto problematikou zabývá a klade si za cíl zvýšit povědomí o interkulturalitě. Na základě interkulturního přístupu by měla tato koncepce umožnit získání interkulturní kompetence.

Vysvětlující přístupy

„Interkulturní přístup […] předpokládá, že existují domnělé a faktické kulturní rozdíly, jejichž setkání vede k neznalosti, nedorozumění a problémům, nebo dokonce k předsudkům“ (Ouelsati 2013, 25). Interkulturní učení je chápáno jako proces se záměrem tyto stereotypy potírat. Weidemann navrhuje dvě teze jako definici interkulturního učení:

1. „Interkulturní učení se vztahuje k psychologické změně založené na zkušenostech s kulturní odlišností. 2. „Interkulturní učení se vztahuje k psychologické změně založené na zkušenostech s kulturní odlišností;

2. Interkulturní učení se týká psychologických změn, které souvisejí se změněným vnímáním kulturní odlišnosti a změněným způsobem zacházení s ní“ (Weidemann 2007, 495).

Obě definice se vztahují k různým bodům kontaktu s interkulturalitou. V první definici je proces učení vyvolán změnou myšlení v důsledku subjektivních bodů kontaktu, zatímco druhá se zabývá změněným vnímáním a vyrovnáváním se nezávisle na vlastních zkušenostech. Mezi zkušenosti, které podporují interkulturní kompetence, patří například pobyty v zahraničí.

Proces zprostředkování probíhá především ve školských institucích, kde se nejvíce řeší proces učení. Přesto se v současné době nabízí vzdělávání v oblasti kompetencí „zejména v oblasti ekonomiky a politiky“ (Bolten 2007, 89). Obsah výuky je flexibilní a přizpůsobuje se skupině studujících. Cílem je poznávat cizí i vlastní kultury a předpokládat kulturní pluralitu, neboť „člověk […] je nositelem různých kultur a identit“ (Hartung/ Nöllenburg/ Deveci 2013, 8). Lidé se navzájem konfrontují s různými hodnotami, idejemi a formami vnímání, a proto jednání jiných lidí během krátké doby kategorizují jako kulturně známé nebo cizí (srov. Ouelsati 2013, 25).

Uvědomění si rozdílů a z toho vyplývající jednání tvoří interkulturní kompetenci. Výsledný proces interkulturního jednání probíhá neustále a neustále se mění.

Literatura

Bolten, Jürgen (2007): Interkulturní kompetence. Erfurt: Landeszentrale für politische Bildung Thüringen.

Hartung, Regine/ Nöllenburg, Katty/ Deveci, Özlem (2013): Předmluva. In: ders. (ed.): Interkulturní vzdělávání. Ein Praxisbuch. Schwalbach am Taunus: Debus Pädagogik.

Nothnagel, Steffi (2018): Interkulturní učení. Rekonstrukce kulturních zkušeností s odlišností na základě narativně-biografických longitudinálních studií. In: Sabisch, K./ Sorensen, E./ Straub, J. (eds.): Schriftenreihe Kultur, Gesellschaft, Psyche. Sociální a kulturní studia. Vol. 12. Bochum: Bochumer Universitätsverlag.

Ouelsati, Ramses Michael (2013): Interkulturní vzdělávání ve školách. In: Hartung, Regine/ Nölleburg, Katty/ Deveci, Özlem (eds.): Interkulturní vzdělávání. Praktická kniha. Schwalbach am Taunus: Debus Pädagogik, 22-35.

Rinschede, Gisbert (2007): Geographiedidaktik. Paderborn: Schöningh.

Schrüfer, Gabriele (2012): Interkulturní učení. Kroky na cestě k interkulturní citlivosti. In: Praxis Geographie 11, 10-11.

Weidemann, Doris (2007): Akulturace a interkulturní učení. In: Straub, Jürgen/ Weidemann, Arne/ Weidemann, Doris (eds.): Handbuch Interkulturelle Kommunikation und Kompetenz: Grundbegriffe – Theorien – Anwendungsfelder. Stuttgart/ Weimar: Metzler, 488-498.