Lingua franca

Termín je složen z latinského „lingua“ pro „jazyk“ nebo „řeč“ a „franca“, což lze chápat buď jako „volný“ nebo „otevřený“, nebo, s odkazem na první ověřenou Lingua Franca, lze překládat jako „franština“ (srov. Bußmann 2008, 408). Doslovně je tedy lingua franca třeba chápat jako „volný jazyk“, který se používá jako „jazyk zprostředkování ve vícejazyčných jazykových společenstvích“ (ibid.), přičemž tento termín pouze popisuje jeho jazykovou funkci (srov. Meierkord a Knapp 2002, 10). Lingua francas tak fungují jako překlenovací nebo hovorové jazyky mezi dvěma nebo více mluvčími, kteří nemají společný první jazyk (srov. Mauranen 2018, 7).

Angličtina

Angličtina je pravděpodobně nejvýznamnější a nejrozšířenější lingua franca naší doby, ale ruština jako zastřešující lingua franca v bývalých sovětských státech a arabština jako společná lingua franca islámu jsou také příklady rozšířených přirozených jazyků, které fungují jako lingua franca (srov. Bußmann 2008, 408). Jako lingua franca se však mohou používat nejen tzv. světové jazyky, tj. jazyky, kterými hovoří velké množství lidí na světě jako prvním, druhým nebo cizím jazykem; neexistují žádná omezení, které jazyky nebo dialekty mohou být používány jako lingua franca. Mohou to být i mrtvé jazyky, jako je latina nebo starořečtina (srov. Mauranen 2018, 7f.), nebo mohou jako lingua francas vznikat pidžinové jazyky v „jazykové nouzi“, kdy mezi zúčastněnými mluvčími neexistuje společná jazyková znalost (Bußmann 2008, 532). Existují také pokusy o vytvoření speciálních umělých jazyků pro globální mezinárodní dorozumění, jako je například nejznámější esperanto, které bylo již v 19. století koncipováno jako „světový pomocný jazyk“ se značně zjednodušenou výslovností a gramatikou (Bußmann 2008, 157f.). Ve funkci lingua franca se rozlišují dvě definice: Na jedné straně je „skutečná lingua franca“ definována jako překlenovací/komunikační jazyk, pokud žádný z mluvčích nemluví tímto jazykem jako mateřským. Druhý termín lingua franca zahrnuje také jazykové situace mezi rodilými mluvčími a nerodilými mluvčími, přičemž v tomto případě se jedná o „asymetrické užívání“ (Ammon 2001, 34).

Kritika

Následuje kritika používání lingua franca, neboť někteří lingvisté postulují, že se tímto způsobem ztrácí kulturní dědictví přirozených jazyků, protože lingua franca vždy představují silně odvozenou formu původního jazyka (srov. Meierkord 2002, 109). Kritizováno je také to, že mluvčí mají často rozdílné kompetence v příslušné lingua franca, což může vést k nesrovnalostem při dekódování a rozluštění sdělení (srov. tamtéž, 112).

Historický vývoj

Jak již bylo zmíněno na začátku, lingua franca lze ovšem překládat také jako „franština“, jejíž původ lze vysledovat v „jazyce ‚Franků‘ [jako] nejstarší prokazatelné […] lingua franca“, kterým se mluvilo ve středověku v době křížových výprav a který vznikl „kontaktem západoevropských křesťanů s tureckými a arabskými muslimy“ (Bußmann 2008, 408; srov. Meierkord u. Knapp 2002, 9). Jinde je latina jmenována jako první mezikontinentální lingua franca v době Římské říše, která pokračovala i ve středověku (srov. Schendl 2016, 124). Z toho vyplývá, že lingua franca historicky vznikaly a používaly se tam, kde byla snaha obchodovat mezi různými kmeny nebo etnickými skupinami (Meikerkord a Knapp 2002, 10). Kolonialismus od 15. století navíc významně přispěl k rozšíření a rozvoji četných pidžinů (srov. tamtéž). Němčina se tedy šířila také jako lingua franca, a to jak prostřednictvím koloniální, tak i „regionální expanze rodilých mluvčích němčiny“ v Evropě i mimo ni (Ammon 2001, 32). Zejména ve vědě byla němčina v 19. a 20. století považována za nejběžnější jazyk pro výměnu informací a pro publikace (srov. ibid., 34). Po světových válkách němčina ztratila své prestižní postavení na celosvětové úrovni a potřeba obecné lingua franca vzrostla v důsledku rostoucího počtu mezinárodních organizací, jakož i zvýšeného mezinárodního obchodu, cestovního ruchu, migrace a masmédií (srov. Meierkord a Knapp 2002, 12). To vedlo ke globálnímu růstu angličtiny jako nejrozšířenější mezinárodní lingua franca (srov. Jenkins 2018, 595).

Literatura

Ammon, U. (2001): Angličtina v českém jazyce: Němčina jako lingua franca v Evropě. In: Sociolinguistica 15, 32-41.

Bußmann, H. (ed.) (2008): Lexikon jazykovědy. In: Lexikon. 4. vyd. Stuttgart: Alfred Kröner.

Jenkins, J. (2018). Budoucnost angličtiny jako lingua franca. In: J. Jenkins, W. Baker a M. Dewey (eds.): The Routledge Handbook of English as a Lingua Franca. Oxon, New York, Routledge, 594-605.

Mauranen, A. (2018): Conceptualising ELF (Konceptualizace ELF). In: J. Jenkins, W. Baker a M. Dewey (eds.): The Routledge Handbook of English as a Lingua Franca. Oxon, New York, Routledge, 7-24.

Meierkord, C. a K. Knapp (2002): Approaching lingua franca communication. In: ders. (Ed.): Lingua Franca Communicaiton. Frankfurt a. M.: Lang, 9-28.

Meierkord, C. (2002): „Obnažený jazyk“, nebo „jazyková masala“? Kultura v lingua franca konverzaci. In: ders. a K. Knapp (eds.): Lingua Franca Communication. Frankfurt a. M.: Lang, 109-134.

Schendl, H. (2016): „V současné době se v českém jazykovém prostředí objevuje mnoho různých forem komunikace, např: Historická lingvistika a ELF. In: M. Pitzl a R. Osimk-Teasdale (eds.): Angličtina jako lingua franca: Perspektivy a vyhlídky. Boston, Berlin: De Gruyter, 123, 128.