Kulturní přivlastňování

Termín kulturní apropriace označuje v nejširším slova smyslu přijetí kulturního aspektu, který nepatří k vlastní kultuře. Kulturní apropriace je obzvláště zajímavá, protože základy kulturních sporů se odhalují v nárocích na vlastnictví a strategiích vyloučení (srov. Hahn 2011, 19). Proto je kulturní přivlastňování často kritizováno jako krádež nebo neúcta.

Výzkumné aspekty

Kulturní apropriace se zaměřuje na kulturní změny (srov. Hahn 2011, 11f). Pod tento pojem však hned nespadá přejímání jednotlivých prvků kultury, jako je oblečení, šperky apod. O kulturní apropriaci se hovoří teprve tehdy, když se používá pejorativním, nepřátelským nebo nereflektovaným způsobem, čímž se příslušná kultura potlačuje nebo zesměšňuje (srov. Krieg 2019, 105). Příležitostně se kulturní apropriace ztotožňuje také s krádeží a ničením marginalizovaných kultur (Cuthbert 1998, 257).

Cílem procesu přivlastňování není homogenizace kultur (=jediná uniformní kultura) ani fragmentace kultur (=rozpad kultur) (srov. Hahn 2011, 13). Cílem je spíše osvojení vlastní kultury do nových, odlišných kulturních představ. Nakonec tedy může vzniknout nová kultura z aspektů všech zúčastněných vlivů (srov. Hahn 2011, 13f).

Sociální relevance

Kulturní apropriace však neprobíhá harmonicky a zejména v dnešní době představuje kontroverzní téma, které se opakovaně dostává do mediálního prostoru. Například americký web informuje o „11 celebritách, které byly obviněny z kulturního přivlastňování“ (Seventeen). ZEIT 2020 však poznamenal, že jde o víc než o provinění. Debata je o „zranitelnosti a touze (…), komplexu kulturní identifikace s dimenzí vlastnictví“ (ZEIT) a o „rasistické struktuře stereotypní dekontextualizace“ (ZEIT). Toto negativní hodnocení je částečně podloženo vědeckými poznatky. Například Denise Cuthbertová v roce 1998 popisuje kulturní přivlastňování jako krádež a ukazuje na ničení domorodých kultur prostřednictvím násilného kulturního přivlastňování (srov. Cuthbert 1998, 257). Deborah Kriegová říká, že „motivace stojící za formami kulturního přivlastňování (…) jsou pravděpodobně stejně různorodé [jako] jednotlivci, kteří se do nich zapojují“ (Krieg 2019, 111). Zejména otázka motivace je proto v debatě vždy sporným bodem.

Literatura

Cuthbertová, Denise (1998): „Motivace k práci je pro nás důležitá: Beg, borrow or steal: The politics of cultural appropriation (Žebrat, půjčovat si nebo krást: politika kulturního přivlastňování). In: Postkoloniální studia, roč. 1 (2). London, Routledge.

Hahn, Hans Peter (2011): Antinomies of cultural appropriation: Introduction (Antinomie kulturního přivlastňování: Úvod). In: Journal of Ethnology, sv. 136. Berlin, Dietrich Reimer Verlag.

Krieg, Deborah (2019): Kulturní a kulturní tradice v České republice: Je to všechno krádež. WTF is Cultural Appropriation, in: Bendersen, Eva et al. (eds.): Trigger Warning. Identitätspolitik zwischen Abwehr, Abschottung und Allianzen, Berlin, 2019 (s. 105-114), Verbrecher Verlag.

Sedmnáctka: https://www.seventeen.com/celebrity/g22363821/cultural-appropriation-examples-celebrities/ (naposledy zobrazeno 19.09.2020).

Čas: https://www.zeit.de/kultur/2020-05/kulturelle-aneignung-popkultur-stereotyp-imitation-postkolonialismus (naposledy zobrazeno 19.09.2020).

Čas: https://www.zeit.de/kultur/2020-05/kulturelle-aneignung-popkultur-stereotyp-imitation-postkolonialismus/seite-3 (naposledy zobrazeno 19.09.2020).