Kulturní paměť

Assmann a Assmannová definují kulturní paměť z pohledu kulturálních studií jako „tradici v nás, […] texty, obrazy a rituály, které se utvrzovaly po generace, ve staletích, v některých případech dokonce v tisíciletích opakování, a které utvářejí naše vědomí času a dějin, náš pohled na sebe sama a na svět“. (Assmann, J. 2006, 70)

Triáda paměti

Tento termín, který se používá především v diskurzu o paměti v kulturních studiích, je součástí pojmové triády, která podle Aleidy Assmannové popisuje zásadně odlišné formy paměti:

– individuální paměť

– (sociální) komunikativní paměť

– kulturní paměť (srov. Assmann, A. 2006, 13).

Formy paměti

Zatímco individuální paměť člověka je naplněna implicitními i explicitními, tj. autobiografickými vzpomínkami, vzpomínky se uchovávají také prostřednictvím interakce s ostatními v kolektivní paměti, tj. v rodině, v sociální skupině nebo ve společnosti jako celku. Komunikativní, tj. ústní tradice se předávají z generace na generaci.

Francouzský sociolog Maurice Halbwachs popisuje vztah mezi individuální pamětí a společností takto: „Většinou si vzpomínám, protože mě k tomu nabádají ostatní, protože jejich paměť přichází na pomoc té mé, protože moje čerpá z jejich. Přinejmenším v těchto případech není na paměti nic záhadného“ (Halbwachs 1966, 20 a násl.).

Nicméně „naše vzpomínky jsou nejen sociálně, ale také kulturně <<vložené>>“ (Assmann, J. 2006, 69). Texty, obrazy, věci, symboly a obřady tvoří kulturní paměť a jsou základem naší kulturní identity. Nositeli těchto kulturních tradic jsou „externě[e] uchovávající média a kulturně[e] praktiky“ (Assmann, A. 2006, 19), které uchovávají jazyk, obrazy, hlasy a zvuky. Neboť „teprve paměťová místa a média proměňují komunikativní paměť ve skutečně kulturní paměť“. (Reichwein 2018)

Historie a identita

Jak se však určuje, co si pamatujeme a co zapomínáme? Kruhy AfD vyzývají k „obratu o 180 stupňů v politice připomínání“ a holocaust marginalizují jako „ptačí hnízdo“. Odsuzuje se takzvaný „kult viny“ Němců, a tím se stále více zpochybňuje kulturní paměť.

Ukazuje se, že kulturní paměť není statická. Podléhá dynamice a změnám, o nichž je třeba diskutovat a vyjednávat v rámci celé společnosti. Neboť „to, co se pamatuje a co se zapomíná, se do značné míry utváří, organizuje a rekonstruuje“ (Reichwein 2018).

Literatura

Assmannová, Aleida (2006): „Paměť a vzpomínky v minulosti: Prostory paměti. Formy a proměny kulturní paměti. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2003. 3. vyd. Beck: Mnichov.

Assmann, Jan (2006): Thomas Mann a Egypt. Mýtus a monoteismus v Josefových románech. Beck: Mnichov.

Halbwachs, Maurice (1985): Paměť a její společenské podmínky. Suhrkamp: Berlín.

Reichwein, Marc (2018): Paměť a paměť: Proč žádný národ nemůže žít bez paměti. https://www.welt.de/kultur/literarischewelt/article177671164/Nation-und-Erinnerung-So-funktioniert-das-kulturelle-Gedaechtnis.html [13.11.2018].