Kompetence (mezikulturní)

Pojem kompetence je odvozen z latinského slova competentia „schopnost“. Interkulturní kompetence (latinsky inter „mezi“) znamená, že lidé z různých kulturních prostředí spolu úspěšně komunikují a jednají. Slovo kultura pochází z latinského cultura „zacházení, péče“ a v běžném chápání zahrnuje vše, co je kultivováno, tj. ovlivňováno lidmi (srov. Pohl 2008, 9).

Interkulturní kompetence a setkávání

Interkulturní kompetence v podstatě znamená zacházení s neznámými způsoby myšlení a chování (srov. Pohl 2008, 9). Míní se tím schopnost adekvátně jednat s cizími kulturami a jejich příslušníky (srov. Lüsebrink 2012, 9). Barley uvádí, že „teprve setkání s cizím činí kulturu viditelnou“ (Barley 1999, 9), a uvádí přirovnání k lidské anatomii: „Naše vlastní kultura je jako náš vlastní nos. Nevidíme ji, protože ji máme přímo před očima a jsme zvyklí dívat se na svět přímo skrze ni“. (Barley 1999, 9)

Empatie, dovednosti, znalosti

Interkulturní kompetence je natolik mnohostranná, že ji nelze považovat za samostatnou kompetenci. Zabývá se nejrůznějšími oblastmi kompetencí v oblasti komunikace na verbální, neverbální a také paraverbální úrovni – stejně jako kompetencemi v oblasti chování a porozumění. Souhrnně lze říci, že interkulturní kompetence zahrnuje tři hlavní oblasti: afektivní, pragmatické a kognitivní dovednosti (srov. Lüsebrink 2012, 9). Podle Boltena se jedná o „dovednost, která se neustále rozvíjí a produktivně spolupracuje s dalšími, základními kompetencemi“ (Lüsebrink 2012, 10).

Úrovně interkulturního učení

Podobný přístup zastává i Pauline Clapeyronová. Interkulturní kompetence představuje jako cíl interkulturního učení, přičemž interkulturní učení probíhá v afektivní rovině (sebekompetence a zvyšování povědomí), kognitivní rovině (faktická kompetence a přenos znalostí), komunikační rovině (sociální kompetence a empatie) a behaviorální rovině (kompetence k jednání a nácviku interkulturních dovedností) (srov. Flüchtlingsrat Schleswig Holstein 2004, 7 a dále).

Stejně jako Bolten chápe interkulturní kompetenci nikoli jako získanou a statickou dovednost, ale jako proces učení. V tomto kontextu být interkulturně kompetentní znamená, „že jsme si jako jednotlivci vyvinuli schopnosti navazovat vztahy s jinými lidmi a komunikovat s nimi ve velmi odlišných situacích, v různých sociálních a kulturních kontextech, přičemž si uvědomujeme své vlastní hodnoty a kulturní zakořenění“. (Refugee Council Schleswig Holstein 2004, 9)

Literatura

Barley, Nigel (1999): Sad Islanders. Jako etnolog s angličtinou. Mnichov: Klett.

Clapeyronová, Pauline (2004): Angličané v Evropě: Interkulturní kompetence v sociálně-výchovné práci. In: Flüchtlingsrat Schleswig-Holstein: Interkulturelle Kompetenz in der pädagogischen Praxis. Úvod. Brožura: http://www.forschungsnetzwerk.at/downloadpub/perspektive_interkulturelle_Kompetenz_equal.pdf [19.06.2018].

Gnahs, Dieter (2007): Kompetenzen – Erwerb, Erfassung, Instrumente. In: Německý institut pro vzdělávání dospělých (ed.): Studientexte für Erwachsenenbildung. Bielefeld: Bertelsmann.

Lüsebrink, Hans-Jürgen (2012): Interkulturní komunikace. Interakce, cizí vnímání, kulturní transfer. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. 3. vyd. Stuttgart: Carl Ernst Poeschel.

Pohl, Reinhard (2011): Interkulturní kompetence. In: Pohl, Reinhard (ed.): Německo a svět. Kiel: Magazin.

Straub, Jürgen/ Weidemann, Arne/ Weidemann, Doris (2007): Handbuch interkulturelle Kommunikation und Kompetenz. Základní pojmy – teorie – oblasti použití. Stuttgart: Carl Ernst Poeschel.