Inkulturace

Termín enkulturace je složeninou řecké předpony en „v“ a latinského podstatného jména cultura „zacházení, péče“ (srov. Walz 2010, 8) a v tomto kontextu znamená vše, co je kultivováno, tj. ovlivňováno lidmi (srov. Pohl 2008, 9). Teorii enkulturace lze zařadit do sociologie a antropologie, přičemž jednoznačné zařazení do vědeckých kategorií je stejně obtížné jako obecně platná definice tohoto pojmu.

Definice

Termín enkulturace je složeninou řecké předpony en „v“ a latinského podstatného jména cultura „zacházení, péče“ (srov. Walz 2010, 8) a v tomto kontextu znamená vše, co je kultivováno, tj. ovlivňováno lidmi (srov. Pohl 2008, 9). Teorii enkulturace lze zařadit do sociologie a antropologie, přičemž jednoznačné zařazení do vědeckých kategorií je stejně obtížné jako obecně platná definice tohoto pojmu.

Enkulturace jako součást socializace

Přes tuto různorodost mají všechny definice společné to, že popisují především formy osvojování kultury v dětství a dospívání, a tím definují enkulturaci. V souladu s tím je enkulturace neoddělitelně spojena se socializací, tj. se „souhrnem všech procesů učení […], které jsou výsledkem vzájemné diskurzivní komunikace člověka s jeho okolím“ (Carlsburg 2011, 29). Také Claessens popisuje enkulturaci jako součást procesu socializace a dělí ji jednak na podoblast sociabilisation, kterou se rozumí emocionální založení, sdělení základních požadavků na svět a primární sociální fixace. Na druhé straně ji spojuje s enkulturací, která je charakterizována interakcí mezi rodiči a dětmi, rodinným prostředím a sekundární sociální fixací (srov. Claessens 1962, 23).

Enkulturace jako socializační proces

Z předložených definic je zřejmé, že enkulturace je chápána jako samostatný proces, který je však vždy součástí socializace. Předpokládá se, že jde o celoživotní proces, který pod vlivem různých faktorů a instancí začíná již při narození a má osobnostně a kulturně určující vliv (srov. Claessens 1962, 100; srov. Toaspern 1971, 36).

Počátek enkulturace s narozením je popisován tak, že novorozená lidská bytost je ponořena do prostředí, v němž ji určitá kultura od počátku formuje a nutí ji do určitých vzorců (srov. Claessens 1962, 100). Tato raná enkulturace je dále prohlubována a modifikována různými instancemi.

Rodina, škola a vrstevnická skupina

První a nejdůležitější instancí je rodina, jejímž prostřednictvím si dítě buduje rudimentární identitu ega. Jako základ dalšího vývoje dítěte je tato fáze úzce spojena s enkulturací a tvoří její základ. Kromě toho je třeba chování rodičů a dalších enkulturačních činitelů vždy posuzovat v kontextu kulturního imprintingu (srov. Carlsburg 2011, 30). Je nutné oddělit enkulturaci a výchovu, protože cílem výchovy je ovlivnit a změnit chování, zatímco enkulturace probíhá nenuceně (srov. Carlsburg 2011, 31).

Škola také přebírá socializační a enkulturační funkci tím, že připravuje na zralou účast ve společnosti a poskytuje systematickou výuku kulturních technik. Dalšími funkcemi jsou například funkce vzdělávací a výchovná (srov. Carlsburg 2011, 33).

Třetí a poslední socializační instancí jsou vrstevnické skupiny. Ty ve srovnání s interakcí s dospělými umožňují větší volnost v symetrickém vztahu mezi dětmi a mládeží. V této instanci může docházet ke konfliktům s existujícími normami a hodnotami, přičemž zde lze nalézt i novou kvalitu enkulturace (srov. Carlsburg 2011, 36).

Cíle a interakce

Tyto případy socializace a enkulturace jasně ukazují, jak mohou být na různých úrovních nevědomě přejímány vzorce myšlení a jednání. V tomto kontextu je třeba chápat rozvoj osobnosti, který je utvářen enkulturací i vzdělávacími a výchovnými procesy, jako cíl socializace.

Tyto procesy spolu úzce souvisejí, neboť jsou „smysluplnou pomůckou pro vrůstání do příslušné kultury a zároveň jsou samy kulturně zabarvené“ (Carlsburg 2011, 35).

Enkulturaci se přisuzuje zásadní význam také v kontextu interkulturních setkání: když se setkávají různé kultury a prostřednictvím akulturace dochází k procesu změny enkulturace skupin a jednotlivců (srov. Carlsburg 2011, 38).

Literatura

Carlsburg, Gerd-Bodo von (2011): Enkulturace prostřednictvím získávání sociálních kompetencí. Frankfurt nad Mohanem: Peter Lang.

Claessens, Dieter (1962): Rodina a hodnotový systém. Studie o „druhém, sociokulturním zrození“ člověka. Berlín: Duncker & Humblot.

Pohl, Reinhard (2011): Interkulturní kompetence. In: Pohl, Reinhard (ed.): Německo a svět. Kiel: Magazin.

Toaspern, Horst (1971): Der Kulturaneignungsprozess. Také příspěvek k politické sociologii. Stuttgart: Ferdinand Enke.

Walz, Hans (2010): Integrace, asimilace, akulturace, akomodace, enkulturace. Grundbegriffe des Migrationsgeschehens: https://www.akademie-rs.de/fileadmin/user_upload/pdf_archive/barwig/2010_ORWO/Walz_Migration_-_Grundbegriffe_…27.10.2010.pdf [23.06.2018].

Wurzbacher, Gerhard (1963): Sozialisation – Enkulturation – Personalisation. In: Wurzbacher, Gerhard (ed.): Der Mensch als soziales und personales Wesen. Příspěvky k pojetí a teorii socializace z pohledu sociologie, psychologie, vědy o práci, medicíny, pedagogiky, sociální práce, kriminologie, politologie. Stuttgart: Ferdinand Enke.