Hyperkorekce

Pojem hyperkorekce lze chápat jako nadměrnou adaptaci. Günthner uvádí následující příhodu: Čínský výměnný student, který přijíždí do Německa na doktorát, napsal své budoucí doktorandce e-mail, v němž velmi jasně sdělil svá přání, jak si představuje svůj příjezd a pobyt v hostitelské zemi. Uváděl, kdy chce být vyzvednut z letiště, jak má být zařízena jeho kancelář a že mu má být nalezen vhodný byt.

Přílišná adaptace

E-mail působí jako pokyn nebo nařízení. Čínský hostující student si zřejmě špatně vyložil to, o čem se u Němců stereotypně říká, že je to jednoznačnost, jasnost a přímočarost. To je příklad přílišné adaptace. Naopak velmi opatrné, extrémně zdvořilé chování Němců v Číně lze například chápat jako hyperkorekci, protože způsobuje odcizení v důsledku nesouladu.

Co dělá druhá osoba?

Lze tedy hovořit o jednostranné adaptaci. Přehlíží se přitom skutečnost, že každá (nejen interkulturní) komunikace se vyznačuje interakcí. Otázka proto vždy zní: Co dělá ten druhý? Pokud se někdo snaží přizpůsobit druhému, neznamená to, že to dělá správně nebo že to druhý chce. Z etického hlediska se také zdá být sporné, proč by se měl člověk jednostranně přizpůsobovat. Pragmatickou otázkou zde také je, zda jednostranné přizpůsobování může být vůbec dlouhodobě udržitelné, nebo zda vede do slepé uličky.

Nebezpečí odcizení

Právě rozdíly v chování a jednání jsou při mezikulturních setkáních často přitažlivé. Druhá osoba si navíc může klást stejné otázky a chovat se adaptivně podle svého chápání. Co se pak stane (srovnejte s protikorekcí)? Je pozoruhodné, že hyperkorektnost může vést k odcizení, i když je vlastně zamýšleno sblížení.

Literatura

Günthnerová, Susanne (1993): „Všichni, kdo se chtějí vyrovnat, se musí vyrovnat s tím, co se děje: Discourse Strategies in Intercultural Communication. Analýzy německo-čínských rozhovorů.

Polfuß, Jonas (2012): Kritický kulturní asimilátor Německa pro čínské účastníky. In: Interculture Journal, číslo 17, 27-46.