Habitus

Latinský termín habitus, původně odvozený ze starořeckého slova héxis (ἕξις), označuje trvalou dispozici chování, která se odráží v postoji jedince ve smyslu vnějšího vzhledu i vnitřního rozpoložení. Zahrnuje celek individuálních vzorců chování, od způsobu mluvy a gestikulace až po osobní hodnoty a celý životní styl. Od řeckého starověku až po současnost tento pojem zažívá různé významové variace v kontextu rétoriky, filozofie a sociologie (srov. Simonis 2013, 287).

Proměny významu termínu

V řeckém starověku zavedl zejména Aristoteles termín héxis (ἕξις), kterým rozuměl trvalou dispozici chování jedince, jež se stala zvykem díky zkušenostem a praxi (srov. Hügli 2013, 387). V souladu s tím je héxis schopností či generujícím principem produkovat budoucí jednání (srov. Krais 2014, 29). V kontextu římské nauky o rétorice označoval habitus zcela specifický způsob chování a vyjadřování, pro nějž se považoval za nezbytný specifický postoj, způsob mluvení a mentální nastavení. V renesanci byly tyto kategorie doplněny o určitý styl řeči a také o vhodnou výšku řeči. (srov. Sominis 2013, 287-288).

Koncept habitu u Norberta Eliase

V oblasti sociologie měly mimořádný vliv přístupy Norberta Eliase a Pierra Bourdieua. Sociolog a filozof kultury Norbert Elias (1897-1990) vychází z předpokladu, že mezi vzorci myšlení, cítění a chování jednotlivce a sociálními strukturami, které ho obklopují, existují silné vzájemné závislosti (srov. Volkmann 2013, 164). V knize Proces civilizace (1939) tak popisuje, že příslušné zvyky a mravy je třeba posuzovat ve vztahu k příslušné kultuře, časovému bodu a sociálnímu postavení.

Kvůli této závislosti Elias také vždy přisuzuje specifickým zvykům určité sociální skupiny distinktivní funkci. Dodržování určité etikety stolování, rituálu pozdravu nebo rozlišování toho, co je soukromé a co veřejné, sloužilo k odlišení od jiných sociálních skupin. Protože se však nižší vrstvy vždy snaží napodobovat zvyky vyšších vrstev, musí tyto vrstvy své konvence vždy zdokonalovat, což neustále posouvá hranici toho, co je v dané skupině společensky přijatelné. Čím větší jsou podle Eliase sociální skupiny či státy, tím výraznější jsou i zvyky jednotlivých skupin.

Tento mechanismus je pro Eliase nejen vnějším, sociálním procesem, ale také psychologickým. Společenské zvyklosti a konvence jsou internalizovány v našem sociálním habitu prostřednictvím výchovy a imprintingu sociálního prostředí, takže společenská pravidla a sociální nátlak se stávají naší „druhou přirozeností“ (srov. Eichener 2013, 64). Tím by vznikla „zvláštní stabilita psychického sebepřinucovacího aparátu, která se objevuje jako rozhodující rys habitu každého ‚civilizovaného‘ člověka“ (Elias 1976b, 320).

Sociální habitus je tedy pro Eliase psychologizovaná civilizace sama o sobě, která se může lišit podle kultury, epochy a sociální třídy.

Koncept habitu u Pierra Bourdieua

S pojmem habitus je však nejsilněji spojena teorie francouzského sociologa Pierra Bourdieu (1930-2002). Podobně jako Elias (navazující rovněž na teze Marcela Mausse či Erwina Panofského (srov. Krais 2014, 24)) připisuje Bourdieu homogenní chování jedinců (srov. Schroer 2017, 326), kteří pocházejí z podobných sociálních kontextů, existenci sdíleného habitu. V souladu s tím nemá být individuální habitus chápán jako výraz individuální osobnosti, ale jako bytostně determinovaný sociálními vztahy. Bourdieu chápe habitus jako „systém trvalých a přenosných dispozic“ (Bourdieu 2015, 98), které zahrnují a strukturují celý vzhled, rozhodování, myšlení a chování člověka, včetně spotřebitelského chování, zacházení s uměleckými předměty, preferovaného odívání, vkusu v oblasti bydlení, politického postoje, stravovacích návyků, genderových rolí, řečového chování a nakonec celého životního stylu.

V závislosti na objemu a typu kapitálu jednotlivce (ekonomický, sociální, kulturní, symbolický kapitál) zaujímá v sociálním prostoru společnosti různé postavení. Příslušnost k určité sociální třídě nebo prostředí se tak odráží nejen v ekonomickém kapitálu, ale také v jemných rozdílech mezi jednotlivci, jako je vkus, životní styl a habitus. V tomto ohledu není habitus nic jiného než „inkorporovaný kulturní kapitál předchozích generací“ (Bourdieu 1987, 129) – nebo podobně jako Elias internalizovaná socializace. Utváření vkusu je tedy v konečném důsledku utvářením třídního vkusu, který se získává jako „generativní gramatika“ (viz Chomsky) prostřednictvím socializace v rodině a ve škole (srov. tamtéž,143).

„Vkus je základem všeho, co člověk má […], jako to, čím je pro ostatní, čím se klasifikuje a čím je klasifikován ostatními“ (tamtéž, 104).

Jako naučený vzorec chování je habitus v zásadě stabilní a zužuje sociální praxi jedince (srov. Schroer 2017, 333). Nicméně vzorec chování jednotlivců se může dlouhodobě měnit (srov. tamtéž, 318), pokud se změní pozice jedince v sociálním prostoru. Ze sociologické perspektivy je tedy habitus spojnicí mezi svobodou jednotlivce a omezeními sociálních struktur (srov. Schroer 2017, 317). Také pro Bourdieua má habitus funkci rozlišování (srov. Jurt 2013, 86), tj. vymezení sociální skupiny vůči ostatním, takže je výrazem sociálního rozdílu a třídního boje, v němž se jedinci snaží udržet nebo zlepšit své postavení.

Habitus je tedy zároveň produktem sociální praxe i prostředkem reprodukce a manifestace této praxe, hierarchií a nakonec i vztahů nadvlády.

Habitus a komunikace

Rozdíly v habitu mezi jednotlivci lze pozorovat nejen mezi sociálními skupinami v rámci jedné kultury, ale také mezi jednotlivci různých kultur. S ohledem na komunikační procesy je zřejmé, že habituální horizonty chování aktérů určují komunikační možnosti. Nedorozumění mohou snadno vzniknout, když spolu musí komunikovat lidé z různých kultur, generací nebo prostředí. Protože v Bourdieuově smyslu jde každý habitus ruku v ruce s vymezením se vůči jiným životním stylům, je reflexe vlastních i cizích vzorců chování nutná, aby se zabránilo výslednému odmítavému postoji. Zásadně vděčný a tolerantní přístup k druhému je totiž pro mezikulturní komunikaci klíčový.

Literatura

Bourdieu, Pierre: Jemné rozdíly. Kritika moci sociálního úsudku. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1987.

Bourdieu, Pierre: Sociální smysl. Kritika teoretického rozumu. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 2015.

Eichener, Volker u. Ralf Baumgart: Norbert Elias zur Einführung. Vyd. 3. zcela přepracované vyd. Hamburg: Junius 2013.

Elias, Norbert: O civilizačním procesu. Sociogenetické a psychogenetické studie. Změny v chování světských vyšších vrstev na Západě. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1976 (= 1).

Elias, Norbert: O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie. Proměny společnosti a nástin teorie civilizace. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1976 (= 2).

Hexis. In: Philosophielexikon. Osoby a pojmy západní filosofie od starověku po současnost. Editoři Anton Hügli a P. Lübcke. Reinbeck: Rowohlt 2013. s. 387.

Jurt, Joseph: Bourdieu, Pierre. In: Metzler Lexikon Literatur- und Kulturtheorie. Přístupy – osoby – základní pojmy. Ed. připravil Ansgar Nünning. Páté aktualizované a rozšířené vydání. Stuttgart: Metzler 2013, s. 85-87.

Krais, Beate a G. Gebauer: Habitus. Bielefeld: Transcript 2014.

Schroer, Markus: Sociologické teorie. Od klasiků po současnost. Stuttgart: Wilhelm Fin 2017 (=UTB).

Simonis, Linda: Habitus. In: Metzler Lexikon Literatur- und Kulturtheorie. Přístupy – Osoby – Základní pojmy. Ed. připravil Ansgar Nünning. Páté aktualizované a rozšířené vydání. Stuttgart: Metzler 2013. s. 287-288.

Volkmann, Laurenz: Elias, Norbert. In: Metzler Lexikon Literatur- und Kulturtheorie. Přístupy – osoby – základní pojmy. Ed. připravil Ansgar Nünning. Páté aktualizované a rozšířené vydání. Stuttgart: Metzler 2013. s. 164-165.