Globalizace

Globalizace není stav, ale proces a lze ji chápat jako „formu ‚odnárodňování‘, která ovlivňuje různé oblasti, jako je komunikace, kultura, životní prostředí, politika a ekonomika“. (Starke/Tosun 2019, 183)

„Globalizace odkazuje na celosvětovou vzájemnou závislost, výměnu a procesy závislosti. Pro celosvětové toky finančního kapitálu, zboží, technologií, lidí a myšlenek jsou významné zejména komunikační a dopravní prostředky. Skutečnost, že tyto vzájemné vazby a efekty jsou celosvětově vnímatelné a uvědomované ve vědě i v každodenním životě, je – na rozdíl od dřívějších nadlokálních interakcí – podstatným rysem současné fáze globalizace.“ ( Kreff et al. 2011, 126) Jako obzvlášť důležité se v této souvislosti jeví nadnárodní či transkontinentální výrobní řetězce, globální propojení národů, relativní ztráta významu národních států a univerzální komodifikace a kapitalizace (srov. Auernheimer 2015, 17).

Fáze globalizace

Existují různé způsoby rozdělení globalizace do fází:

– Globalizace 1.0: nový věk kolonizace (1492 až 1800).

– Globalizace 2.0: industrializace (1800 až 2000).

– Globalizace 3.0: informační věk (od roku 2000 do současnosti)

První fáze je charakterizována objevitelskými plavbami, rozvojem světového obchodu a knihtiskem. Druhá fáze zahrnuje americkou a francouzskou revoluci a vynález parního stroje a železnice. Globalizace 3.0 je charakterizována především světovou sítí a bezdrátovým a kabelovým přenosem dat (srov. Mäder 2018, 6).

Další variantou dělení globalizace je rozlišování předkoloniální, koloniální a současné fáze globalizace (srov. Gingrich 2011, 126).

Globalizace jako proces

Globalizace je

– percepční fenomén, což znamená, že svět (vzájemnost) se stává „viditelným“, stejně jako to, že vše je viděno všemi a kýmkoli. Tento proces se vyznačuje především elektronickým zesílením. Lidé například vnímají krajinu jiných zemí nebo poznávají nové kulturní tradice. Tato „viditelnost“ je rozhodujícím důvodem nových migračních pohybů.

– Fenomén interakce: Stále více interakcí probíhá na mezinárodní úrovni. Ty se vzájemně ovlivňují a zahrnují nejen zboží a služby, ale také módu, filmy, umění, hudbu, jídlo atd. Přebírají se nebo se také mění zvyky, například stravovací. Kultury životního prostoru se již neomezují pouze na vlastní stát, ale jsou přístupné i jiným státům.

– Fenomén vzájemného propojení: Pokud se struktury interakcí zakoření, vzniká fenomén vzájemného propojení. Dominantní aktéři (např. státy) ztrácejí státní nezávislost, již nejsou autonomními „entitami“ ( Prisching 2019, 403). Navíc je jejich suverenita těmito procesy zpochybněna (srov. tamtéž, 403).

5 Rozměry globalizace

Globální ekologické dopady

– Ekologická ekonomika: Ekologické krize představují nové výzvy nejen pro stát, ale i pro všechny ostatní země. Například nedostatek přírodních zdrojů, rostoucí doprava nebo dokonce klimatické změny jsou problémem pro všechny státy, jejichž důsledky jsou rozšířené v celosvětovém měřítku (srov. Preyer 2018, 309).

– Ekologická rovnováha: Je třeba nastolit rovnováhu a koordinaci mezi „požadavkem na výkon jako společenskou normou a společenskou rovnováhou při využívání životního prostředí“ ( tamtéž, 310).

Kulturní globalizace

– Konkurence interpretací: Přístup jiných kultur vytváří „globální trh kulturních sdružení, která soutěží o členy svými přísliby vykoupení“. (ibid., 311)

– Globální difúze: Nové formy existující praxe se rekombinují, takže globalizace vede k novému synkretismu (srov. tamtéž, 311).

Ekonomická globalizace

– Otevření trhu: Propojení výroby, služeb a marketingu globálními subjekty vede k otevření nových trhů (srov. tamtéž).

– Vytváření sítí: Vytváření sítí komunikačních technologií je globální. Předpokládá se, že „globální ekonomický systém se ve své struktuře a funkci skládá ze segmentů hospodářských odvětví, regionů a států“( ibid., 312).

Politická globalizace

– Globální řízení: Globální problémy, jako jsou nemoci nebo znečištění životního prostředí, znamenají, že musí být regulovány na mezinárodní úrovni. V tomto kontextu globální správa není světovou vládou, ale „nepřímou politikou“ (Willke 2002 (FN 307)), která se zabývá řešením problémů (srov. Preyer 2018, 314).

– Globální vládnutí: V globalizované společnosti neexistuje žádný aktér, který by mohl převzít úkoly globálního vládnutí. Je nereálné, aby aktér institucionalizoval legislativu (srov. tamtéž, 315).

Globalizace sociální komunikace prostřednictvím moderních komunikačních technologií

– Síť digitálních médií: Digitalizace vede ke globální výměně informací mezi sebou bez kontroly státních organizací. Tato výměna by mohla vést ke „změně našeho chápání sociálního, ale i historického a vědomí“ (ibid., 316).

– Zprostředkovaný sektor: Moderní komunikační technologie jsou také nazývány zprostředkovaným sektorem, „jehož prostřednictvím vznikají nové formy ekonomické spolupráce organizací, komunikačních struktur a vzájemného sociálního pozorování“. (ibid., 316) Teprve díky tomu vzniká globální komunikační systém (srov. ibid.).

Literatura

Auernheimer, Georg (2015): Dimenze globalizace. Úvod. Schwalbach: Wochenschau Verlag.

Duden Wirtschaft von A bis Z (2016): Globalizace: Grundlagenwissen für Schule und Studium, Beruf und Alltag. Vydání šesté. Mannheim: Bibliographisches Institut.

Kreff, Ferdinand et al. (2011): Lexikon der Globalisierung. Bielefeld: Transkript.

Mäder, Olaf B. (2018): Controlling klipp & klar. Wiesbaden: Springler Gabler.

Preyer, Gerhard (2018): Sociologická teorie současné společnosti I. Studie teorie členství. Vyd. 2. Wiesbaden: Springer VS.

Prisching, Mafred (2019): Globalizace z kulturně sociologické perspektivy. In: Moebius, Stephan/ Nungesser, Frithjof/ Scherke, Katharina (eds.): Handbuch Kultursoziologie, vol. 3: Theorien – Methoden – Felder. Wiesbaden: Springer VS, 401-422.

Starke, Peter/ Tosun, Jale (2019): Globalisation and Diffusion (Globalizace a difuze). In: Obinger, Herbert/ Schmidt, Manfred G. (eds.): Handbuch Sozialpolitik. Wiesbaden: Springer VS, 181-203.

Willke, Helmut (2002): Dystopie. Studie o krizi vědění v moderních společnostech. Frankfurt nad Mohanem: Suhrkamp.