Diaspora

Pojem diaspora pochází z řečtiny a znamená „rozptýlit“ nebo „rozptýlit“ (srov. Kuhlmann 2014). Na jedné straně označuje nucenou emigraci komunity z její domoviny a na druhé straně rozptýlení této komunity do cizích oblastí (srov. tamtéž).

Emigraci obvykle provází pocit vykořeněnosti a bolestného odloučení od vlasti, takže je třeba zmínit i emocionální aspekt (srov. Vetter 2007, 164). Ústředním bodem definice situace diaspory je identifikační odkaz zpět na geograficky vzdálenou, skutečnou nebo fiktivní zemi původu a její kulturně-náboženskou tradici (srov. Baumann 1999, 252).

Kromě toho je pro situaci diaspory charakteristický vzájemný trojúhelník vztahů mezi zemí původu a její kulturou, zemí příchodu a skupinou diaspory. Buď skupina žije sama za sebe jako menšina v cizí zemi a zachovává si kulturní zvyky i vlastní náboženskou identifikaci (srov. tamtéž), nebo dochází k asimilaci, tj. k opuštění kulturních kořenů a k otázkám kulturní identity.

Historické kořeny

Historicky se tento termín objevil v raném judaismu. Nejprve byl používán pro židovskou diasporu, tj. pro Židy, kteří žili mimo „zaslíbenou zemi“ (Palestinu) a Jeruzalém. V křesťanství se tento termín používá od 16. století pro označení protestantské nebo katolické menšiny ve společnosti odlišného vyznání. Mezitím se tento termín používá i pro další skupiny diaspory. Patří k nim například řecká, indická, kurdská a libanonská diaspora (srov. Baumann 1999, 252).

Diaspora a exil – podobnosti a rozdíly

Pojem diaspora se často shoduje s pojmem exil (latinsky exilium „pobyt v cizí zemi, vyhnanství“) a někdy je s ním ztotožňován (srov. Kuhlmann 2014). Úzká sémantická, pojmová a historická souvislost je nezpochybnitelná. Jasné definiční vymezení se však nejeví jako příliš užitečné, neboť oba pojmy často splývají. Úvahy o podobnostech a rozdílech se proto zdají být smysluplnější.

Jeden z rozdílů spočívá v tom, že pojem exil popisuje spíše individuální zkušenosti než zkušenosti společenství. Další rozdíl spočívá v tom, že lidé opouštějí svou vlast dobrovolně. Míra nedobrovolnosti emigrace je ve výzkumu exilu zdůrazňována více než v kontextu diaspory (srov. Kuhlmann 2014). Jeden z největších rozdílů spočívá ve vazbě na vlast. Diaspory, stejně jako exulanti, udržují úzké vazby na svou rodnou zemi. Tu nadále považují za svůj skutečný domov a udržují si svou vlastní kulturní identitu. Exulanti mají tendenci se s novou vlastí vyrovnávat a snaží se budovat sociální, emocionální a symbolické vazby s hostitelskou zemí. Pro exulanty zůstává hostitelská země často dočasným řešením bez touhy zapustit kořeny. Přetrvávající vazba na zemi původu je často spojena s angažovaností v politice domovské země (srov. Kuhlmann 2014).

Literatura

Baumann, Martin (1999): Diaspora. In: Auffahrt, Christoph (ed.): Metzler Lexikon Religion: Gegenwart – Alltag – Medien. Stuttgart: Metzler, 251-254.

Kuhlmann, Jenny (2014): Exil, diaspora a transmigrace. http://www.bpb.de/apuz/192563/exil-diaspora-transmigration?p=all [02.07.2018].

Vetter, D. (2007): Diaspora. In: Khoury, Adel Theodor (ed.): Lexikon religiöser Grundbegriffe – Judentum Christentum Islam. Wiesbaden: Marx, 164-168.