Kulturní normy

Podle Thomase jsou kulturní standardy ústředními charakteristikami kultury. Fungují jako orientační systém vnímání, myšlení a jednání. Jsou to očekávání chování, která sdílí většina příslušníků dané kultury. Kulturní standardy slouží lidem dané kultury jako orientace pro jejich vlastní chování, ale také pro chování ostatních. Fungují jako měřítka, měřítka, referenční systémy a orientační prvky, podle nichž lze chování měřit a klasifikovat.

Rutinní

Kulturní normy, jakmile se jednou socializují, již zpravidla nejsou členy kulturní skupiny vědomě vnímány. Jsou rutinní a projevují se pouze v situacích, kdy se překrývají s kulturními normami jiných kulturních skupin.

Pro klasifikaci lze předpokládat různé kategorie. Tyto kategorie lze označit jako normální, typické, stále přijatelné nebo k odmítnutí. Jednoznačné zařazení do kategorií je možné, protože kulturní standardy se skládají z centrální normy a tolerančního rozpětí. Centrální norma označuje ideální hodnotu chování, kterou sdílí většina členů kulturní skupiny. Toleranční rozpětí naproti tomu představuje odchylku od centrální normy, která je ještě přijatelná. Odchylka vzniká v důsledku silně heterogenních názorů, které mohou převládat i v rámci kulturní skupiny. Kromě obecných hodnot mohou kulturní normy zahrnovat také jasná pravidla chování.

Plán

V závislosti na kulturní skupině jsou kulturní normy vnímány také jako normy s různou mírou závaznosti. To také znamená, že normy nelze vnímat jako univerzálně platné. V žádném případě nepředstavují plán vhodného chování v cizím kulturním prostoru. Kulturní normy jsou navíc dynamické, tj. podléhají změnám. Jedná se o fenomén tzv. kulturní změny.

Přesto se kulturní standardy v praxi používají především jako příprava na pobyt v zahraničí. Rozdíly v rámci kulturních standardů se řeší. Zejména shoda vnímání sebe sama a vnímání druhými je s ohledem na pobyt v zahraničí důležitá a může pomoci zorientovat se v novém kulturním prostředí.

Vnímání druhých

Kulturní standardy se zjišťují ve dvou krocích. Nejprve se provedou rozhovory s příslušníky příslušné kulturní skupiny. Členové kulturní skupiny se vyjadřují ke své vlastní kultuře. Ve druhém kroku jsou tato tvrzení porovnána s výroky o kultuře příslušníků jiné kulturní skupiny. Z rozhovorů vznikne obraz z výpovědí lidí uvnitř i vně kulturní skupiny, jejíž kulturní standardy mají být určeny. Do kulturních standardů je zahrnuto nejen vlastní vnímání, ale také vnímání zvenčí. To dodává kulturním standardům důležitý rozměr.

Tendence

Myšlenka kulturních standardů je vnímána poměrně kriticky. Vždyť standardizace předpokládá hranice. Kritici tvrdí, že kultura žádné pevné hranice nemá. To znamená, že měřitelných a spolehlivých výsledků lze dosáhnout jen v omezené míře. Z tohoto pohledu lze kulturní standardy chápat pouze jako tendence, nikoliv však jako pevné hodnoty.

Literatura

Gaitanides, Stefan: Dynamischer Kulturbegriff und Kulturstandards. V kontextu situací interkulturního přesahu v zemi přistěhovalectví. http://www.fb4.fh- frankfurt.de/whoiswho/gaitanides/Einf_Kulturbegriff_standards_3.pdf [21.08.2018].

Krewer, Bernd/ Jäger, Georg (1990): Kulturní identita a subjektivní zpracování historických událostí. In: Belscher, W./ Grubitzsch, S./ Lescynski, C./ Müller-Doohm, S. (eds.): Komu patří vlast. Opladen: Leske & Budrich.

Reisch, Bernhard: Kultura a kulturní normy. Příspěvek ke dni Impulsu

„Interkulturní manažerské kompetence“. http://www.ifim.de/reports/kultur_kulturstandards.pdf [21.08.2018].

Thomas, Alexander (2009): Kultura a kulturní standardy. In: Thomas, Alexander/ Kinast, Eva- Ulrike/ Schroll-Machl, Sylvia (eds.): Handbuch Interkulturelle Kommunikation und Kooperation. Svazek 1: Základy a oblasti praxe. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 19-31.