A Duden a rasszizmust a faji megkülönböztetés ideológiai igazolásaként határozza meg. A bizonyos biológiai jellemzőkkel rendelkező emberek vagy népességcsoportok kulturális teljesítményük alapján természetüknél fogva felsőbbrendűek vagy alsóbbrendűek másokkal szemben (vö. Duden 2007, 879).

Egy másik meghatározás a rasszizmust a valóság egyoldalú és szélsőséges torzításaként írja le, a túlzott önkép és a másokról alkotott lekicsinylő kép értelmében (vö. Geulen 2007, 7).

Fogalmi elhatárolás

Mi a különbség a rasszizmus és az idegengyűlölet vagy a jobboldali szélsőségesség között? A rasszizmus alatt biológiai, genetikai különbségeken alapuló elnyomást vagy egyenlőtlen bánásmódot értünk. A külső fizikai jellemzők, valamint a történelmileg vagy kulturálisan meghatározott szokások hierarchizálódnak. A saját nép megjelenését más népek megjelenése fölé helyezik. Ez egy feltételezett felsőbbrendűségi érzést kelt, ami a többi nép faji alapon történő megkülönböztetéséhez vezet.

Így a jobboldali szélsőségességgel ellentétben a kifejezésnek kevésbé van köze a demokrácia-ellenességhez, amely az alaprend jogállamisága ellen szól. Bár ez is más biológiai tulajdonságokkal rendelkező emberek ellen irányul, a hangsúlyt mégis a demokrácia kritikájára helyezi. A rasszizmus megkülönböztetése nem annyira a más származás, nyelv vagy vallás miatt történik. Ebben az esetben idegengyűlöletről beszélnénk (vö. Führing/ Lensing 1994, 62). Ennek ellenére gyakran nehéz éles különbséget tenni az átfedések miatt. A szélsőjobboldaliak a rasszista eszmét követik, és aktívan követik is. A társadalmi középen belül is van egy rész, egy szürke zóna, amely a rasszista eszmét vallja (vö. Koller 2015).

Történelem

Mindig is sokféle népcsoport létezett, amelyek öröklésileg különböztek egymástól. Ott vannak például a pigmeusok, a mongolok, az indiánok vagy az arabok – mindegyiknek megvannak a maga sajátosságai. Első pillantásra az emberek közötti legszembetűnőbb különbség a bőrszínük. Ezen mindenki számára látható külső, feltűnő tulajdonságok alapján jött létre az osztályozás, hogy a csoportokat kategorizálni, majd értékelni lehessen.

A 15. században, az úgynevezett felfedezések korában Portugália és Spanyolország felosztotta egymás között a világot. Az európaiak új kereskedelmi útvonalakhoz találtak hozzáférést, és a nagy gazdagsággal rendelkező országokat kiaknázták. Ehhez munkaerőre volt szükségük, és ez vezetett az atlanti háromszög kereskedelemhez. Ez pedig a rabszolgaság afrikanizálódásához vezetett. A rabszolgákat az Újvilágba vitték, és a megtermelt haszon az európai királyi udvarokba folyt vissza. Ahol a rabszolgaság már a jövedelmező gyarmatosításban meghonosodott, ott kialakult a bőrszín szerinti hierarchizáció. A katonai felsőbbrendűség feltételezte a vélt erkölcsi és vallási felsőbbrendűséget (vö. Hund 2017, 20).

Az európaiak feladatuknak tekintették, hogy az ő értelmükben vett haladást közvetítsék Amerika, Afrika, Ázsia és Ausztrália állítólag kevésbé fejlett népeinek. Szisztematikusan a Föld nagy részét gyarmatosították és felosztották Európa és Japán között.

Az iskolai tankönyvekben az 1870-es évektől kezdve több mint 100 éven át, például Franciaországban, a fekete fajt úgy ábrázolták, mint amely képes a fejlődésre. Ezt azzal indokolták, hogy az erősen pigmentált emberek leginkább a majmokhoz hasonlítanak, különösen a fejforma tekintetében. A fehér bőrű embereket ezzel szemben a legtökéletesebb fajként ábrázolták. Ez a tévesen megtanult osztályozás az örökletes tulajdonságok szerinti hierarchia tévhitéhez vezetett (vö. Victor 2012).

A náci korszakban aztán az árja fajt tekintették a legértékesebb fajnak. 1939 és 1945 között a szintiket és romákat, az úgynevezett Mischlingeket, a zsidókat és sok más csoportot olyan mértékben osztályozták, hogy nem volt joguk Németországban élni. Ez vezetett az úgynevezett faji mániához. Ennek hatása egy új, faji indíttatású antiszemitizmus volt. A megsemmisítő tábor, ahol a legtöbb ember gázkamrák, méreginjekciók vagy agyonlövés által halt meg, Auschwitz volt (vö. Wippermann 2005, 75). A vesztes második világháború után a németek felsőbbrendűségi érzése ismét csökkent. A denazifikációs folyamatnak a „fehér Nyugat“ megteremtését kellett volna elősegítenie. Erre nagy hatással volt a hidegháború (vö. Hund 2007, 151).

A faji egyenlőséget illetően mérföldkő volt az 1964-es amerikai polgárjogi törvény, amely törvénytelennek nyilvánította a faji elkülönítést a nyilvánosságban. A polgárjogi törvény az afroamerikaiak számára is jelentős lépést jelentett a szabadság felé, de nem jelentette az egyenlőségért folytatott küzdelem végét (vö. Bringle 2015, 6).

A rasszizmus formái

Amint az előző részekből látható, a rasszizmus központi gondolata a fehér, nyugati emberek „normaként“ való konstruálása és felértékelése a világ többi részével szemben (vö. Othering).

Annak érdekében, hogy áttekintést kapjunk a rasszizmus különböző formáiról, három általános és öt explicit megnyilvánulási formát különböztetünk meg. Az alapvető formák elvileg gyakran kölcsönösen függenek egymástól, és átfedik egymást.

Alapvető formák

A strukturális rasszizmus a megkülönböztetés intézményesített formájára utal, és a hierarchikus hatalmi struktúra jellemzi. Itt a rasszizmus „felülről lefelé“ zajlik, és visszaél a társadalmi függőségi viszonyokkal. Néhány példa erre a faji profilalkotás és a migrációs háttérrel rendelkezők (szervezet vs. embercsoport) rosszabb munkavállalási és oktatási lehetőségei.

A kulturális rasszizmus alatt a kulturális és vallási attribúciókon alapuló kirekesztést értjük. A kultúra a „felsőbbrendű faj“ helyét veszi át, ezért ezt a formát „faj nélküli rasszizmusnak“ vagy „neorasszizmusnak“ is nevezik. Az etnocentrikus nézőpontot az egyetlen helyesnek feltételezik, és az interkulturalitást károsnak tartják. Példaértékűek itt a muszlimellenes és antiszemita attitűdök (népcsoport vs. népcsoport).

A mindennapi rasszizmus magában foglalja a diszkrimináció mindennapi tapasztalatait, amelyek az egyének interakciójából fakadnak. Ezek lehetnek nem szándékos vagy szándékosan rasszista jellegűek, és általában nagyon finoman jelentkeznek. Ide tartozik például a lekicsinylő nyelvhasználat és a diszkriminatív tapasztalatok bagatellizálása (egyén vs. egyén) (vö. Ogette 2017).

Explicit formák

1 A posztkoloniális rasszizmus a sötét bőrűek mai marginalizálását és megbélyegzését a gyarmati faji ideológia utóhatásaként azonosítja. Az ilyen gondolkodásmódok közé tartozik a gyarmati területi felosztáson és kizsákmányoláson keresztül a folyamatos nyugati haszon kiszorítása, valamint a világ etnocentrikus reprezentációi. Az olyan önmegnevezések elutasítása, mint a fekete, a színesbőrűek, a feketebőrűek és a faji realizmus szintén ebbe a kategóriába tartozik. A fenotípusos jellemzők alapján történő lebecsülés a mai napig strukturálisan rögzült. A Babateszt mutatja, hogy ez már a gyerekekre is milyen hatással lehet. Továbbá a saját tudattalan előítéleteket is meg lehet határozni az implicit asszociációs teszt segítségével (vö. ibid.).

2 Az antiszemitizmus a zsidókkal szemben ellenséges kijelentések összességét jelenti, és ezzel az elavult, vallási alapú antijudaizmus helyébe lép. A leggyakoribb előítéletek az állítólag valóban zsidó orrú, pénzsóvárnak és befolyásosnak stilizálásával kapcsolatosak. Ez utóbbiból számos összeesküvés-elméletet szőnek, amelyek szerint zsidók irányítják a világot (Rothschild-elmélet). Emellett létezik a holokauszttagadás egészen az igazolásig, valamint az Izraellel szembeni színlelt kritika mögé bújtatott antiszemitizmus (vö. Polak 2018).

3 A gádzsó rasszizmushoz tartozik a szintik és romák elleni diszkrimináció is. A „gadje“ nem romát jelent, és olyan korábbi kifejezések helyébe lép, mint az antiziganizmus és a -romanizmus. Így először kerül a rasszizmust gyakorló oldal a definíció szerint a középpontba. A szintiket és romákat hajléktalan, civilizálatlan embereknek bélyegzik, vagy „szabad emberként“ romantizálják. Mindkét verzió hozzájárul ahhoz, hogy harmadosztályú embereknek és a társadalomhoz nem tartozónak tekintsék őket (vö. AAS 2019).

4 A muszlimellenes rasszizmus gyakran egybeesik az iszlámellenességgel, mivel mindkettőnek közös célja a muszlim emberek lejáratása. A felszínen a megkülönböztetés a vallási hovatartozáson alapul, de a valóságban fenotípusos jellemzők alapján általánosítják. Gyakran az érintetteket a beilleszkedési képesség hiányával vagy szélsőséges nézetekkel vádolják.

5 Az ázsiaiellenes rasszizmus az ázsiai emberek mindenféle leértékelését magában foglalja. Tünetértékű a szemkörnyék leértékelése vagy az olyan látszólag pozitív attribútumok, mint a szorgalom és az intelligencia. Ezek a stigmák azonban szintén hozzájárulnak a rasszista mássághoz, és kétség esetén ahhoz vezetnek, hogy a többségi társadalom nem veszi komolyan a rasszista tartalmakat. Másrészt az a feltételezés, hogy az ázsiai emberek általában veszélyeztetettek a Corona-vírus elkapására, nyíltan rasszista (vö. Dapp 2014).

Irodalom

Amadeu Antonio Alapítvány (2019): A szintik és romák elleni rasszizmus. https://www.amadeu-antonio-stiftung.de/wp-content/uploads/2019/01/Flyer_GMF_Roma.pdf [2020.03.12.].

Bandelow, Borwin: Az idegengyűlölet mindannyiunkban benne van. https://www.faz.net/aktuell/politik/inland/angstforscher-borwin-bandelow-ueber-fremdenangst- 15763320.html [2018.12.25.].

Bringle, Jennifer (2015): The civil rights act of 1964. New York: The Rosen Publishing Group.

Dapp, Teresa (2014): Nem vagyunk bunkók! In: Time Online https://www.zeit.de/zustimmung?url=https%3A%2F%2Fwww.zeit.de%2Fpolitik%2Fdeutschland%2F2014-02%2Fwir-sind-keine-schlitzaugen [2020.03.12.].

Duden (2007): Das Fremdwörterbuch. 9. kiadás. Mannheim: Bibliographisches Institut.

Führing, Gisela/ Lensing, Mechthild (1994): Was heißt hier fremd? Berlin: Cornelsen.

Geulen, Christian (2007): A rasszizmus története. München: Beck.

Harvard University: https://implicit.harvard.edu/implicit/germany/selectatest.jsp [2020.03.12.].

Hund, Wulf D. (2017): Wie die Deutschen weiß werden. Kleine (Heimat)Geschichte des Rassismus. Stuttgart: J. B. Metzler.

Koller, Christian: Mi is valójában a rasszizmus? http://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtsextremismus/213678/was-ist-eigentlich-rassismus [2018.12.26.].

Ogette, Tupoka (2017): A rasszizmusból való kilépés. A rasszizmusról való kritikus gondolkodás megtanulása. Münster: Unrast.

Polak, Oliver (2018): Gegen den Judenhass. Berlin: Suhrkamp.

Victor, Jean-Christophe: The Emergence of Racism. http://www.bpb.de/mediathek/178985/die- emergence-of-racism [2018.12.12.].

Wippermann, Wolfgang (2007): Rassenwahn und Teufelsglaube. Berlin: Frank & Timme.

Zerger, Johannes (1997): Mi a rasszizmus? Bevezetés. Göttingen: Lamuv.

Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=tkpUyB2xgTM [12.03.2020].

The post Rasszizmus first appeared on Hyperkulturell.de.

Дуден визначає расизм як ідеологічне виправдання расової дискримінації. Люди або групи населення з певними біологічними характеристиками за своєю природою є вищими або нижчими за інших з точки зору їхніх культурних досягнень (див. Duden 2007, 879).

Інше визначення описує расизм як одностороннє і крайнє викривлення реальності в сенсі перебільшеної самооцінки і зневажливого ставлення до інших (див. Geulen 2007, 7).

Концептуальне розмежування

У чому різниця між расизмом і ксенофобією або правим екстремізмом? Під расизмом розуміють пригнічення або нерівне ставлення на основі біологічних, генетичних відмінностей. Ієрархізуються зовнішні фізичні характеристики, а також історично чи культурно зумовлені звички. Зовнішність власного народу ставиться вище за зовнішність інших народів. Це створює уявне відчуття вищості, що призводить до дискримінації інших людей на основі їхньої раси.

Таким чином, на відміну від правого екстремізму, цей термін має менше спільного з ворожістю до демократії, яка виступає проти верховенства права основного порядку. Хоча він також спрямований проти людей з іншими біологічними характеристиками, акцент робиться на критиці демократії. Дискримінація на ґрунті расизму відбувається не стільки через інше походження, мову чи релігію. У цьому випадку можна говорити про ксенофобію (див. Führing / Lensing 1994, 62). Тим не менш, часто буває важко провести чітке розмежування через те, що ці поняття перетинаються. Праві екстремісти дотримуються расистських ідей і роблять це активно. У соціальному центрі також є частина, сіра зона, яка поділяє расистські ідеї (див. Koller 2015).

Історія

Завжди існувало багато різних груп населення, які відрізнялися одна від одної спадково. Наприклад, пігмеї, монголи, індійці чи араби – всі зі своїми специфічними особливостями. На перший погляд, найяскравіша відмінність між людьми – це колір шкіри. На основі цих зовнішніх помітних ознак, які бачить кожен, виникла класифікація, щоб мати можливість класифікувати, а потім і оцінювати групи.

У 15 столітті, у так звану епоху Великих географічних відкриттів, Португалія та Іспанія розділили світ між собою. Європейці отримали доступ до нових торговельних шляхів і почали експлуатувати країни з великими багатствами. Для цього потрібна була робоча сила, і це призвело до атлантичної трикутної торгівлі. Це, в свою чергу, призвело до африканізації рабства. Рабів вивозили до Нового Світу, а прибутки, які вони отримували, поверталися до європейських королівських дворів. Там, де рабство вже утвердилося в прибутковій колонізації, виникла ієрархізація за кольором шкіри. Військова перевага зумовлювала уявну моральну та релігійну вищість (див. Hund 2017, 20).

Європейці розуміли, що їхнє завдання полягає в тому, щоб нести прогрес у їхньому розумінні нібито менш розвиненим народам Америки, Африки, Азії та Австралії. Систематично більша частина землі була колонізована і розділена між Європою і Японією.

У шкільних підручниках понад 100 років, починаючи з 1870-х років, наприклад, у Франції, чорношкіру расу зображували як таку, що здатна до вдосконалення. Це обґрунтовувалося тим, що сильно пігментовані люди найбільш схожі на мавп, особливо за формою голови. З іншого боку, білошкірі люди зображувалися як найдосконаліший вид. Ця хибно засвоєна класифікація призвела до помилкового уявлення про ієрархію за спадковими характеристиками (див. Віктор 2012).

У нацистську епоху арійська раса вважалася найціннішою расою. Між 1939 і 1945 роками синті і роми, так звані мішлінге, євреї та багато інших груп були оцінені настільки, що не мали права жити в Німеччині. Це призвело до так званої расової манії. Її наслідком став новий, расово мотивований антисемітизм. Табором знищення, де більшість людей загинули від газових камер, ін’єкцій отрути або розстрілів, був Аушвіц (див. Wippermann 2005, 75). Після програної Другої світової війни почуття вищості німців знову зменшилося. Процес денацифікації мав допомогти створити „білий Захід“. На нього сильно вплинула Холодна війна (див. Hund 2007, 151).

Важливою віхою в питанні расової рівності став американський Закон про громадянські права 1964 року, який оголосив расову сегрегацію в суспільстві незаконною. Закон про громадянські права став важливим кроком до свободи для афроамериканців, але не завершив боротьбу за рівність (див. Bringle 2015, 6).

Форми расизму

Як видно з попередніх розділів, основна расистська ідея полягає в конструюванні білих, західних людей як „норми“ і в їхньому звеличуванні порівняно з рештою населення світу (див. Іншування).

Для того, щоб отримати загальне уявлення про різні форми расизму, розрізняють три загальні та п’ять явних проявів. В принципі, основні форми часто взаємозалежні та перетинаються.

Основні форми

Структурний расизм відноситься до інституціоналізованої форми дискримінації і характеризується ієрархічною структурою влади. Тут расизм поширюється „зверху вниз“ і зловживає соціальними відносинами залежності. Прикладами цього є расове профілювання та гірші можливості працевлаштування та освіти для людей з міграційним походженням (організація проти групи людей).

Культурний расизм розуміється як виключення на основі культурних і релігійних атрибутів. Культура займає місце „вищої раси“, тому цю форму також називають „расизмом без рас“ або „неорасизмом“. Етноцентрична перспектива вважається єдино правильною, а міжкультурність – шкідливою. Показовими тут є антимусульманські та антисемітські настрої (коло людей проти кола людей).

Повсякденний расизм включає в себе повсякденний досвід дискримінації, який виникає в результаті взаємодії людей. Вони можуть бути ненавмисними або свідомо расистськими і зазвичай проявляються дуже тонко. Це, наприклад, принизливе використання мови та тривіалізація дискримінаційного досвіду (індивід проти індивіда) (див. Ogette 2017).

Явні форми

1 Постколоніальний расизм визначає сучасну маргіналізацію та стигматизацію темношкірих людей як наслідок колоніальної расової ідеології. Такий спосіб мислення включає в себе витіснення постійного прибутку Заходу через колоніальний територіальний поділ та експлуатацію, а також етноцентричні уявлення про світ. Відмова від таких самоназв, як „чорний“, „кольорові люди“, „чорношкірі“ та расовий реалізм також підпадають під цю категорію. До сьогоднішнього дня зневага на основі фенотипових характеристик є структурно закріпленою. Ляльковий тест показує, який вплив це вже може мати на дітей. Крім того, власні несвідомі упередження можна визначити за допомогою тесту на неявні асоціації (див. там само).

2 Антисемітизм – це сукупність висловлювань, які є ворожими до євреїв, і таким чином приходить на зміну застарілому, релігійно обґрунтованому антиюдаїзму. Найпоширеніші упередження стосуються нібито справді єврейського носа та стилізації під грошолюбство і впливовість. З останнього випливають численні теорії змови, згідно з якими євреї контролюють світ (теорія Ротшильда). Крім того, існує заперечення Голокосту аж до його виправдання, а також антисемітизм, прихований під удаваною критикою Ізраїлю (див. Polak 2018).

3 Гадже-расизм включає в себе дискримінацію синті та ромів. „Гадже“ означає „не ром“ і замінює попередні терміни, такі як „антициганізм“ і „романізм“. Таким чином, вперше в центрі уваги опиняється сторона, яка практикує расизм за визначенням. Сінті та ромів стигматизують як бездомних, нецивілізованих людей або романтизують як „вільних людей“. Обидві версії сприяють тому, що їх сприймають як людей третього сорту і як таких, що не належать до суспільства (див. AAS 2019).

4 Антимусульманський расизм часто збігається з антиісламізмом, оскільки обидва мають на меті дискредитувати мусульман. На перший погляд, дискримінація ґрунтується на релігійній приналежності, але насправді вона узагальнюється на основі фенотипових характеристик. Часто постраждалих звинувачують у відсутності здатності до інтеграції або в екстремістських переконаннях.

5 Антиазійський расизм включає в себе всі види знецінення азійських народів. Симптоматичними є приниження зорової зони або, здавалося б, позитивні атрибуції, такі як працьовитість та інтелект. Однак ці стигми також сприяють расистському ототожненню і, в разі сумнівів, призводять до того, що суспільство більшості не сприймає расистський зміст серйозно. З іншого боку, припущення про те, що азіати загалом схильні до ризику зараження вірусом коронавірусу, є відверто расистським (див. Dapp 2014).

Література

Фонд Амадеу Антоніо (2019): Расизм проти синті та ромів. https://www.amadeu-antonio-stiftung.de/wp-content/uploads/2019/01/Flyer_GMF_Roma.pdf [12.03.2020].

Банделоу, Борвін: Ксенофобія в кожному з нас. https://www.faz.net/aktuell/politik/inland/angstforscher-borwin-bandelow-ueber-fremdenangst- 15763320.html [25.12.2018].

Брінгл, Дженніфер (2015): Закон про громадянські права 1964 р. Нью-Йорк: Видавнича група „Розен“.

Дапп, Тереза (2014): Ми не косоокі! В: Time Online https://www.zeit.de/zustimmung?url=https%3A%2F%2Fwww.zeit.de%2Fpolitik%2Fdeutschland%2F2014-02%2Fwir-sind-keine-schlitzaugen [12.03.2020].

Дуден (2007): Das Fremdwörterbuch. 9th ed. Mannheim: Bibliographisches Institut.

Фюрінг, Гізела / Ленсінг, Мехтільд (1994): Was heißt hier fremd? Берлін: Корнельсен.

Ґеулен, Крістіан (2007): Історія расизму. Мюнхен: Beck.

Гарвардський університет: https://implicit.harvard.edu/implicit/germany/selectatest.jsp [12.03.2020].

Хунд, Вульф Д. (2017): Wie die Deutschen weiß werden. Kleine (Heimat)Geschichte des Rassismus. Штутгарт: J. B. Metzler.

Коллер, Крістіан: Що насправді є расизмом? http://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtsextremismus/213678/was-ist-eigentlich-rassismus [26.12.2018].

Оґетте, Тупока (2017): Exit racism. Як навчитися критично мислити про расизм. Мюнстер: Unrast.

Полак, Олівер (2018): Gegen den Judenhass. Берлін: Suhrkamp.

Віктор, Жан-Крістоф: Виникнення расизму. http://www.bpb.de/mediathek/178985/die- emergence-of-racism [12.12.2018].

Віпперманн, Вольфганг (2007): Rassenwahn und Teufelsglaube. Берлін: Frank & Timme.

Зергер, Йоганнес (1997): Що таке расизм? Вступ. Геттінген: Ламув.

Youtube: Ляльковий тест. https://www.youtube.com/watch?v=tkpUyB2xgTM [12.03.2020].

The post Расизм first appeared on Hyperkulturell.de.

Duden ırkçılığı, ırk ayrımcılığının ideolojik olarak meşrulaştırılması olarak tanımlamaktadır. Belirli biyolojik özelliklere sahip insanlar veya nüfus grupları, kültürel performansları açısından doğaları gereği diğerlerinden üstün veya aşağıdır (bkz. Duden 2007, 879).

Bir başka tanım ise ırkçılığı, abartılı bir benlik imajı ve diğerlerini aşağılayıcı bir imaj anlamında gerçekliğin tek taraflı ve aşırı çarpıtılması olarak tanımlamaktadır (bkz. Geulen 2007, 7).

Kavramsal sınırlandırma

Irkçılık ile yabancı düşmanlığı veya aşırı sağcılık arasındaki fark nedir? Irkçılık, biyolojik, genetik farklılıklara dayalı baskı veya eşit olmayan muamele olarak anlaşılmaktadır. Dış fiziksel özelliklerin yanı sıra tarihsel veya kültürel olarak belirlenmiş alışkanlıklar da hiyerarşiye tabi tutulur. Kişinin kendi halkının görünüşü diğer halklarınkinden üstün tutulur. Bu da sözde bir üstünlük hissi yaratarak diğer insanlara karşı ırkları temelinde ayrımcılık yapılmasına yol açar.

Dolayısıyla, aşırı sağcılığın aksine, bu terimin temel düzenin hukukun üstünlüğüne karşı konuşan demokrasi düşmanlığıyla daha az ilgisi vardır. Bu aynı zamanda diğer biyolojik özelliklere sahip insanlara karşı da yöneltilmiş olsa da, vurguyu demokrasi eleştirisine yapmaktadır. Irkçılığın ayrımcılığı farklı bir köken, dil ya da din nedeniyle değildir. Bu durumda yabancı düşmanlığından söz edilebilir (bkz. Führing/ Lensing 1994, 62). Bununla birlikte, örtüşmeler nedeniyle keskin bir ayrım yapmak çoğu zaman zordur. Aşırı sağcılar ırkçı fikri takip etmekte ve bunu aktif olarak yapmaktadır. Toplumsal merkezde ırkçı düşünceyi benimseyen bir kesim, gri bir bölge de bulunmaktadır (bkz. Koller 2015).

Tarih

Kalıtsal olarak birbirinden farklı birçok nüfus grubu her zaman var olmuştur. Örneğin Pigmeler, Moğollar, Hintliler ya da Araplar – hepsinin kendine özgü özellikleri vardır. İlk bakışta insanlar arasındaki en çarpıcı fark ten renkleridir. Herkes tarafından görülebilen bu dış özellikler temelinde, grupları kategorize edebilmek ve daha sonra değerlendirebilmek için sınıflandırma ortaya çıkmıştır.

Keşifler Çağı olarak adlandırılan 15. yüzyılda Portekiz ve İspanya dünyayı kendi aralarında paylaştılar. Avrupalılar yeni ticaret yollarına erişim buldular ve çok zengin olan ülkeler sömürüldü. Bunu yapmak için işgücüne ihtiyaçları vardı ve bu da Atlantik üçgen ticaretine yol açtı. Bu da köleliğin Afrikalılaşmasına yol açtı. Köleler Yeni Dünya’ya götürüldü ve elde ettikleri kârlar Avrupa kraliyet saraylarına geri döndü. Köleliğin kârlı sömürgeleştirmede kendini kabul ettirdiği yerlerde, deri rengine göre bir hiyerarşi ortaya çıktı. Askeri üstünlük, algılanan ahlaki ve dini üstünlüğü koşullandırdı (bkz. Hund 2017, 20).

Avrupalılar görevlerinin, Amerika, Afrika, Asya ve Avustralya’nın sözde daha az gelişmiş halklarına kendi anlayışlarına göre ilerlemeyi aktarmak olduğunu anladılar. Sistematik olarak dünyanın büyük bir kısmı sömürgeleştirildi ve Avrupa ile Japonya arasında paylaştırıldı.

Okul kitaplarında, 1870’lerden itibaren 100 yılı aşkın bir süre boyunca, örneğin Fransa’da, siyah ırk gelişme yeteneğine sahip olarak tasvir edildi. Buna gerekçe olarak da aşırı pigmentli insanların, özellikle kafa yapısı bakımından maymunlara çok benzemesi gösteriliyordu. Beyaz tenli insanlar ise en mükemmel tür olarak tasvir ediliyordu. Bu yanlış öğrenilmiş sınıflandırma, kalıtsal özelliklere göre bir hiyerarşi olduğuna dair hatalı bir inanca yol açmıştır (bkz. Victor 2012).

Nazi döneminde Ari ırk en değerli ırk olarak kabul edilmiştir. 1939 ve 1945 yılları arasında, Sinti ve Romanlar, Mischlinge olarak adlandırılanlar, Yahudiler ve diğer birçok grup, Almanya’da yaşama hakkına sahip olmayacak kadar derecelendirildi. Bu durum sözde ırksal çılgınlığa yol açtı. Bunun etkisi yeni, ırksal motivasyonlu bir antisemitizm oldu. Çoğu insanın gaz odaları, zehirli iğneler ya da kurşuna dizilerek öldürüldüğü imha kampı Auschwitz’di (bkz. Wippermann 2005, 75). Kaybedilen İkinci Dünya Savaşı’ndan sonra Almanların üstünlük duygusu tekrar azaldı. Denazifikasyon sürecinin ‚beyaz bir Batı‘ yaratmaya yardımcı olması gerekiyordu. Bu süreç Soğuk Savaş’tan güçlü bir şekilde etkilenmiştir (bkz. Hund 2007, 151).

Irksal eşitlik konusunda bir dönüm noktası, kamuda ırk ayrımcılığını yasadışı ilan eden 1964 tarihli Amerikan Sivil Haklar Yasası’ydı. Sivil Haklar Yasası, Afrikalı Amerikalılar için de özgürlük yolunda önemli bir adımı temsil ediyordu, ancak eşitlik mücadelesinin sonu değildi (bkz. Bringle 2015, 6).

Irkçılık biçimleri

Önceki bölümlerden de görülebileceği gibi, temel ırkçı fikir beyaz, Batılı insanları ’norm‘ olarak inşa etmek ve onları dünya nüfusunun geri kalanına karşı değerli kılmaktır (bkz. Ötekileştirme).

Irkçılığın farklı biçimlerine genel bir bakış sağlamak amacıyla, üç genel ve beş açık tezahür arasında bir ayrım yapılmaktadır. Prensip olarak, temel biçimler genellikle birbirlerine bağlıdır ve örtüşürler.

Temel biçimler

Yapısal ırkçılık, ayrımcılığın kurumsallaşmış biçimini ifade eder ve hiyerarşik güç yapısı ile karakterize edilir. Burada ırkçılık ‚yukarıdan aşağıya‘ gerçekleşir ve sosyal bağımlılık ilişkilerini istismar eder. Bunun bazı örnekleri, ırksal profilleme ve göçmenlik geçmişi olan insanlar için daha zayıf iş ve eğitim fırsatlarıdır (organizasyona karşı bir grup insan).

Kültürel ırkçılık, kültürel ve dini atıflara dayalı dışlama olarak anlaşılmaktadır. Kültür, ‚üstün ırk’ın yerini alır, bu nedenle bu biçim ‚ırksız ırkçılık‘ veya ’neo-ırkçılık‘ olarak da tanımlanır. Etnosentrik bakış açısının tek doğru bakış açısı olduğu varsayılmakta ve kültürlerarasılığın zararlı olduğu düşünülmektedir. Burada örnek olarak Müslüman karşıtı ve Yahudi karşıtı tutumlar gösterilebilir (insan çemberi vs. insan çemberi).

Gündelik ırkçılık, bireylerin etkileşiminden kaynaklanan gündelik ayrımcılık deneyimlerini içerir. Bunlar kasıtsız veya kasıtlı olarak ırkçı olabilir ve genellikle çok ince bir şekilde ortaya çıkar. Bunlar arasında örneğin aşağılayıcı dil kullanımı ve ayrımcı deneyimlerin önemsizleştirilmesi (bireysel vs. bireysel) yer almaktadır (bkz. Ogette 2017).

Açık biçimler

1 Postkolonyal ırkçılık, koyu tenli insanların günümüzde marjinalleştirilmesi ve damgalanmasını kolonyal ırk ideolojisinin bir sonucu olarak tanımlamaktadır. Bu tür düşünce biçimleri, sömürgeci bölgesel bölünmeler ve sömürü yoluyla süregelen Batı kârının yerinden edilmesini ve dünyanın etnosentrik temsillerini içerir. Siyah, renkli insan, siyah yüz ve ırk gerçekçiliği gibi öz tanımlamaların reddedilmesi de bu kategoriye girmektedir. Günümüzde fenotipik özellikler temelinde aşağılama yapısal olarak sabitlenmiştir. Oyuncak Bebek Testi, bunun çocuklar üzerinde ne kadar etkili olabileceğini göstermektedir. Ayrıca, kişinin kendi bilinçsiz önyargıları, örtük çağrışım testi yardımıyla tespit edilebilir (bkz. a.g.e.).

2 Anti-Semitizm, Yahudilere karşı düşmanca ifadelerin bütününü ifade eder ve böylece modası geçmiş, dini temelli Yahudilik karşıtlığının yerini alır. En yaygın önyargılar, gerçekten Yahudi olduğu iddia edilen burun ve para düşkünü ve nüfuzlu olarak stilize edilmeyle ilgilidir. İkincisinden hareketle, Yahudilerin dünyayı kontrol ettiğine dair çok sayıda komplo teorisi üretilmektedir (Rothschild teorisi). Buna ek olarak, Holokost’un inkârına varan ve gerekçelendirmeyi de içeren bir Yahudi karşıtlığı ve sözde İsrail eleştirisi altında gizlenen bir antisemitizm söz konusudur (bkz. Polak 2018).

3 Gadje ırkçılığı Sinti ve Romanlara karşı ayrımcılığı da içermektedir. ‚Gadje‘ Roman olmayan anlamına gelmektedir ve daha önce kullanılan antiziganizm ve -romanizm gibi terimlerin yerini almıştır. Böylece, ilk kez ırkçılığı uygulayan tarafa tanım gereği odaklanılmaktadır. Sinti ve Romanlar evsiz, medenileşmemiş insanlar olarak damgalanmakta ya da ‚özgür insanlar‘ olarak romantikleştirilmektedir. Her iki versiyon da onların üçüncü sınıf insanlar olarak görülmelerine ve topluma ait olmamalarına katkıda bulunmaktadır (bkz. AAS 2019).

4 Müslüman karşıtı ırkçılık genellikle İslam karşıtlığı ile örtüşmektedir, çünkü her ikisi de Müslümanların itibarını zedeleme niyetini paylaşmaktadır. Görünüşte ayrımcılık dini aidiyete dayansa da gerçekte fenotipik özellikler temelinde genelleştirilmektedir. Bu durumdan etkilenenler genellikle entegrasyon kapasitesinin eksikliği ya da aşırılıkçı inançlarla suçlanmaktadır.

5 Asya karşıtı ırkçılık, Asyalılara yönelik tüm değersizleştirmeleri kapsamaktadır. Göz çevresinin aşağılanması ya da çalışkanlık ve zeka gibi görünüşte olumlu atıflar bunun belirtileridir. Ancak bu damgalar da ırkçı bir ötekileştirmeye katkıda bulunmakta ve şüphe durumunda çoğunluk toplumunun ırkçı içeriği ciddiye almamasına yol açmaktadır. Öte yandan, Asyalıların genel olarak Corona virüsüne yakalanma riski altında olduğu varsayımı açıkça ırkçıdır (bkz. Dapp 2014).

Edebiyat

Amadeu Antonio Vakfı (2019): Sinti ve Romanlara karşı ırkçılık. https://www.amadeu-antonio-stiftung.de/wp-content/uploads/2019/01/Flyer_GMF_Roma.pdf [12.03.2020].

Bandelow, Borwin: Yabancı düşmanlığı hepimizin içinde. https://www.faz.net/aktuell/politik/inland/angstforscher-borwin-bandelow-ueber-fremdenangst- 15763320.html [25.12.2018].

Bringle, Jennifer (2015): The civil rights act of 1964. New York: The Rosen Publishing Group.

Dapp, Teresa (2014): Biz çekik gözlü değiliz! İçinde: Time Online https://www.zeit.de/zustimmung?url=https%3A%2F%2Fwww.zeit.de%2Fpolitik%2Fdeutschland%2F2014-02%2Fwir-sind-keine-schlitzaugen [12.03.2020].

Duden (2007): Das Fremdwörterbuch. 9th ed. Mannheim: Bibliographisches Institut.

Führing, Gisela/ Lensing, Mechthild (1994): Was heißt hier fremd? Berlin: Cornelsen.

Geulen, Christian (2007): Irkçılığın tarihi. Münih: Beck.

Harvard Üniversitesi: https://implicit.harvard.edu/implicit/germany/selectatest.jsp [12.03.2020].

Hund, Wulf D. (2017): Wie die Deutschen weiß werden. Kleine (Heimat)Geschichte des Rassismus. Stuttgart: J. B. Metzler.

Koller, Christian: Irkçılık aslında nedir? http://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtsextremismus/213678/was-ist-eigentlich-rassismus [26.12.2018].

Ogette, Tupoka (2017): Irkçılıktan çıkış. Irkçılık hakkında eleştirel düşünmeyi öğrenmek. Münster: Unrast.

Polak, Oliver (2018): Gegen den Judenhass. Berlin: Suhrkamp.

Victor, Jean-Christophe: Irkçılığın Ortaya Çıkışı. http://www.bpb.de/mediathek/178985/die- emergence-of-racism [12.12.2018].

Wippermann, Wolfgang (2007): Rassenwahn und Teufelsglaube. Berlin: Frank & Timme.

Zerger, Johannes (1997): Irkçılık nedir? Bir giriş. Göttingen: Lamuv.

Youtube: Bebek Testi. https://www.youtube.com/watch?v=tkpUyB2xgTM [12.03.2020].

The post Irkçılık first appeared on Hyperkulturell.de.

Duden definuje rasismus jako ideologické ospravedlnění rasové diskriminace. Lidé nebo skupiny obyvatel s určitými biologickými charakteristikami jsou z podstaty věci nadřazeni nebo podřazeni ostatním z hlediska jejich kulturní výkonnosti (srov. Duden 2007, 879).

Jiná definice popisuje rasismus jako jednostranné a extrémní zkreslení reality ve smyslu přehnaného sebeobrazu a znevažujícího obrazu druhých (srov. Geulen 2007, 7).

Pojmové vymezení

Jaký je rozdíl mezi rasismem a xenofobií nebo pravicovým extremismem? Rasismem se rozumí útlak nebo nerovné zacházení na základě biologických, genetických rozdílů. Hierarchizují se vnější fyzické znaky i historicky nebo kulturně podmíněné zvyky. Vzhled vlastního národa je stavěn nad vzhled jiných národů. To vytváří domnělý pocit nadřazenosti, který vede k diskriminaci ostatních lidí na základě jejich rasy.

Na rozdíl od pravicového extremismu má tedy tento pojem méně společného s nepřátelstvím k demokracii, které vystupuje proti právnímu řádu základního řádu. Ačkoli je zaměřen i proti lidem s jinými biologickými vlastnostmi, klade důraz na kritiku demokracie. Diskriminace rasismu není ani tak kvůli odlišnému původu, jazyku nebo náboženství. V tomto případě by se hovořilo o xenofobii (srov. Führing/ Lensing 1994, 62). Přesto je často obtížné provést ostré rozlišení kvůli překrývání. Pravicoví extremisté navazují na rasistickou myšlenku a aktivně tak činí. Ve společenském středu existuje také část, šedá zóna, která se hlásí k rasistické ideji (srov. Koller 2015).

Dějiny

Vždy existovalo mnoho různých skupin obyvatelstva, které se od sebe dědičně lišily. Existují například Pygmejové, Mongolové, Indové nebo Arabové – všichni se svými specifickými vlastnostmi. Na první pohled nejvýraznějším rozdílem mezi lidmi je jejich barva pleti. Na základě těchto vnějších nápadných znaků, které jsou viditelné pro každého, vznikla klasifikace, aby bylo možné jednotlivé skupiny kategorizovat a následně hodnotit.

V 15. století, v takzvaném věku objevů, si Portugalsko a Španělsko mezi sebou rozdělily svět. Evropané si našli přístup k novým obchodním cestám a země s velkým bohatstvím byly využívány. K tomu potřebovali pracovní sílu, což vedlo ke vzniku atlantického trojstranného obchodu. Ten zase vedl k afrikanizaci otroctví. Otroci byli odváženi do Nového světa a zisky z nich putovaly zpět na evropské královské dvory. Tam, kde se již otroctví prosadilo v rámci výnosné kolonizace, vznikla hierarchizace podle barvy pleti. Vojenská nadřazenost podmiňovala vnímanou morální a náboženskou nadřazenost (srov. Hund 2017, 20).

Evropané chápali svůj úkol jako zprostředkování pokroku v jejich smyslu údajně méně rozvinutým národům Ameriky, Afriky, Asie a Austrálie. Systematicky byla kolonizována většina země a rozdělena mezi Evropu a Japonsko.

Ve školních učebnicích byla více než 100 let od 70. let 19. století, například ve Francii, černá rasa líčena jako schopná zlepšení. Zdůvodňovalo se to tím, že silně pigmentovaní lidé se nejvíce podobají opicím, zejména pokud jde o tvar hlavy. Lidé s bílou pletí byli naopak líčeni jako nejdokonalejší druh. Tato falešně naučená klasifikace vedla k mylnému přesvědčení o hierarchii podle dědičných vlastností (srov. Victor 2012).

V éře nacismu pak byla árijská rasa považována za nejcennější. V letech 1939-1945 byli Sintové a Romové, takzvaní Mischlinge, Židé a mnoho dalších skupin klasifikováno do té míry, že neměli právo žít v Německu. To vedlo k tzv. rasové mánii. Jejím důsledkem byl nový, rasově motivovaný antisemitismus. Vyhlazovacím táborem, kde většina lidí zemřela v plynových komorách, jedovatými injekcemi nebo zastřelením, byla Osvětim (srov. Wippermann 2005, 75). Po prohrané druhé světové válce se pocit nadřazenosti Němců opět zmenšil. Proces denacifikace měl pomoci vytvořit „bílý Západ“. Byl silně ovlivněn studenou válkou (srov. Hund 2007, 151).

Mezníkem, pokud jde o rasovou rovnost, byl americký zákon o občanských právech z roku 1964, který prohlásil rasovou segregaci na veřejnosti za nezákonnou. Zákon o občanských právech představoval významný krok ke svobodě i pro Afroameričany, ale nebyl koncem boje za rovnoprávnost (srov. Bringle 2015, 6).

Formy rasismu

Jak vyplývá z předchozích kapitol, základní rasistickou myšlenkou je konstruovat bílé, západní lidi jako „normu“ a valorizovat je vůči zbytku světové populace (srov. Othering).

Abychom získali přehled o různých formách rasismu, rozlišujeme tři obecné a pět explicitních projevů. Základní formy jsou v zásadě často vzájemně závislé a překrývají se.

Základní formy

Strukturální rasismus označuje institucionalizovanou formu diskriminace a je charakteristický svou hierarchickou mocenskou strukturou. Rasismus zde probíhá „shora dolů“ a zneužívá společenské vztahy závislosti. Příkladem je rasové profilování a horší pracovní a vzdělávací příležitosti pro osoby s migračním pozadím (organizace vs. skupina osob).

Kulturní rasismus je chápán jako vyloučení na základě kulturních a náboženských atributů. Kultura nahrazuje „nadřazenou rasu“, proto se tato forma označuje také jako „rasismus bez ras“ nebo „neorasismus“. Etnocentrická perspektiva je považována za jedinou správnou a interkulturalita je považována za škodlivou. Příkladem jsou zde protimuslimské a antisemitské postoje (okruh lidí vs. okruh lidí).

Každodenní rasismus zahrnuje každodenní zkušenosti s diskriminací, které vyplývají z interakce jednotlivců. Ty mohou být neúmyslné nebo záměrně rasistické a obvykle se vyskytují velmi nenápadně. Patří k nim například hanlivé používání jazyka a zlehčování diskriminačních zkušeností (jednotlivec vs. jednotlivec) (srov. Ogette 2017).

Explicitní formy

1 Postkoloniální rasismus identifikuje současnou marginalizaci a stigmatizaci lidí tmavé pleti jako důsledek koloniální rasové ideologie. K takovým způsobům myšlení patří vytěsňování pokračujícího západního zisku prostřednictvím koloniálního územního rozdělení a vykořisťování a etnocentrických reprezentací světa. Do této kategorie spadá také odmítání sebeoznačení, jako je černoch, barevný člověk, blackfacing a rasový realismus. Dodnes je znevažování na základě fenotypových charakteristik strukturálně zakotveno. Test panenek ukazuje, jaký vliv to může mít již na děti. Kromě toho lze pomocí testu implicitních asociací zjistit vlastní nevědomé předsudky (srov. tamtéž).

2 Antisemitismus označuje souhrn výroků, které jsou nepřátelské vůči Židům, a nahrazuje tak zastaralý, nábožensky založený antijudaismus. Nejčastější předsudky se týkají údajně skutečně židovského nosu a stylizace do role penězchtivých a vlivných. Z druhého jmenovaného se odvíjejí četné konspirační teorie, podle nichž Židé ovládají svět (Rothschildova teorie). Kromě toho dochází k popírání holocaustu až po jeho ospravedlnění, stejně jako k antisemitismu skrytému pod předstíranou kritikou Izraele (srov. Polak 2018).

3 Ke gadžovskému rasismu patří i diskriminace Romů a Sintů. Slovo „gadje“ znamená neromský a nahrazuje dřívější termíny jako anticiganismus a -romismus. Poprvé se tak na stranu praktikující rasismus zaměřuje definice. Sintové a Romové jsou stigmatizováni jako bezdomovci, necivilizovaní lidé nebo romantizováni jako „svobodní lidé“. Obě verze přispívají k tomu, že jsou vnímáni jako lidé třetí kategorie a nepatří do společnosti (srov. AAS 2019).

4 Protimuslimský rasismus se často shoduje s antiislamismem, neboť oběma je společný záměr diskreditovat muslimy. Navenek je diskriminace založena na náboženské příslušnosti, ve skutečnosti však dochází k jejímu zobecnění na základě fenotypových znaků. Často jsou postižení obviňováni z nedostatečné schopnosti integrace nebo z extremistického přesvědčení. 5. Diskriminace v oblasti islámu.

5 Protiasijský rasismus zahrnuje veškeré znehodnocování Asiatů. Symptomatické je znehodnocování oční oblasti nebo zdánlivě pozitivních atributů, jako je pracovitost a inteligence. Tato stigmata však také přispívají k rasistickému jinakosti a v případě pochybností vedou k tomu, že většinová společnost nebere rasistický obsah vážně. Na druhou stranu předpoklad, že Asiaté jsou obecně ohroženi nákazou virem Corona, je otevřeně rasistický (srov. Dapp 2014).

Literatura

Nadace Amadeua Antonia (2019): Rasismus vůči Sintům a Romům. https://www.amadeu-antonio-stiftung.de/wp-content/uploads/2019/01/Flyer_GMF_Roma.pdf [12.03.2020].

Bandelow, Borwin: Xenofobie je v každém z nás. https://www.faz.net/aktuell/politik/inland/angstforscher-borwin-bandelow-ueber-fremdenangst- 15763320.html [25.12.2018].

Bringleová, Jennifer (2015): The civil rights act of 1964. New York: The Rosen Publishing Group.

Dappová, Teresa (2014): Dějiny občanské společnosti: My nejsme rákosníci! In: Time Online https://www.zeit.de/zustimmung?url=https%3A%2F%2Fwww.zeit.de%2Fpolitik%2Fdeutschland%2F2014-02%2Fwir-sind-keine-schlitzaugen [12.03.2020].

Duden (2007): Duden, Duden (2007): Das Fremdwörterbuch. 9. vyd. Mannheim: Bibliographisches Institut.

Führing, Gisela/ Lensing, Mechthild (1994): Was heißt hier fremd? Berlin: Cornelsen.

Geulen, Christian (2007): Dějiny rasismu. Mnichov: Beck.

Harvardova univerzita: https://implicit.harvard.edu/implicit/germany/selectatest.jsp [12.03.2020].

Hund, Wulf D. (2017): Wie die Deutschen weiß werden. Kleine (Heimat)Geschichte des Rassismus. Stuttgart: J. B. Metzler.

Koller, Christian: Co je to vlastně rasismus? http://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtsextremismus/213678/was-ist-eigentlich-rassismus [26.12.2018].

Ogette, Tupoka (2017): Exit rasismus. Naučit se kriticky myslet o rasismu. Münster: Unrast.

Polak, Oliver (2018): Rasismus v českém prostředí: Gegen den Judenhass. Berlin: Suhrkamp.

Victor, Jean-Christophe: Zkušenosti s rasismem: Vznik rasismu. http://www.bpb.de/mediathek/178985/die- emergence-of-racism [12.12.2018].

Wippermann, Wolfgang (2007): Rassenwahn und Teufelsglaube. Berlin: Frank & Timme.

Zerger, Johannes (1997): Co je to rasismus? Úvod. Göttingen: Lamuv.

Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=tkpUyB2xgTM [12.03.2020].

The post Rasismus first appeared on Hyperkulturell.de.

El Duden define el racismo como una justificación ideológica de la discriminación racial. Las personas o grupos de población con determinadas características biológicas son por naturaleza superiores o inferiores a los demás en función de su rendimiento cultural (cf. Duden 2007, 879).

Otra definición describe el racismo como una distorsión unilateral y extrema de la realidad en el sentido de una imagen exagerada de uno mismo y una imagen despectiva de los demás (cf. Geulen 2007, 7).

Delimitación conceptual

¿Cuál es la diferencia entre racismo y xenofobia o extrema derecha? Se entiende por racismo la opresión o el trato desigual basado en diferencias biológicas, genéticas. Se jerarquizan tanto las características físicas externas como los hábitos determinados histórica o culturalmente. La apariencia del propio pueblo se sitúa por encima de la de otros pueblos. Esto crea un supuesto sentimiento de superioridad, que lleva a discriminar a los demás pueblos en función de su raza.

Así pues, en contraste con el extremismo de derechas, el término tiene menos que ver con la hostilidad a la democracia, que habla en contra del Estado de derecho del orden básico. Aunque también se dirige contra personas con otras características biológicas, pone el énfasis en una crítica a la democracia. La discriminación del racismo no se debe tanto a un origen, una lengua o una religión diferentes. En este caso se hablaría de xenofobia (cf. Führing/ Lensing 1994, 62). No obstante, a menudo es difícil hacer una distinción tajante debido a los solapamientos. Los extremistas de derechas siguen la idea racista y lo hacen activamente. También hay una parte, una zona gris, en el centro social que suscribe la idea racista (cf. Koller 2015).

Historia

Siempre ha habido muchos grupos de población diferentes que se diferenciaban entre sí hereditariamente. Por ejemplo, están los pigmeos, los mongoles, los indios o los árabes, todos con sus características específicas. A primera vista, la diferencia más notable entre las personas es el color de su piel. A partir de estos rasgos externos conspicuos, visibles para todos, surgió la clasificación para poder categorizar y luego evaluar los grupos.

En el siglo XV, la llamada Era de los Descubrimientos, Portugal y España se repartieron el mundo. Los europeos encontraron acceso a nuevas rutas comerciales y explotaron países con muchas riquezas. Para ello necesitaban mano de obra, lo que dio lugar al comercio triangular atlántico. Esto a su vez condujo a la africanización de la esclavitud. Los esclavos eran llevados al Nuevo Mundo y los beneficios que obtenían volvían a las cortes reales europeas. Cuando la esclavitud ya se había establecido en colonizaciones rentables, surgió una jerarquización por el color de la piel. La superioridad militar condicionó una superioridad moral y religiosa percibida (cf. Hund 2017, 20).

Los europeos entendieron que su tarea consistía en transmitir el progreso en su sentido a los pueblos supuestamente menos desarrollados de América, África, Asia y Australia. Sistemáticamente, la mayor parte de la Tierra fue colonizada y repartida entre Europa y Japón.

En los manuales escolares, durante más de 100 años a partir de la década de 1870, por ejemplo en Francia, se presentaba a la raza negra como capaz de mejorar. Esto se justificaba con el argumento de que los humanos muy pigmentados se parecían más a los simios, sobre todo en la forma de la cabeza. Los de piel blanca, en cambio, eran presentados como la especie más perfecta. Esta clasificación falsamente aprendida llevó a la creencia errónea de una jerarquía según las características hereditarias (cf. Victor 2012).

En la época nazi, la raza aria se consideraba entonces la raza más valiosa. Entre 1939 y 1945, los sinti y los romaníes, los llamados mischlinge, los judíos y muchos otros grupos fueron clasificados hasta tal punto que no tenían derecho a vivir en Alemania. Esto condujo a la llamada manía racial. Su efecto fue un nuevo antisemitismo de motivación racial. El campo de exterminio donde la mayoría de la gente murió por cámaras de gas, inyecciones de veneno o fusilamiento fue Auschwitz (cf. Wippermann 2005, 75). Tras la Segunda Guerra Mundial perdida, el sentimiento de superioridad de los alemanes volvió a menguar. El proceso de desnazificación debía contribuir a crear un „Occidente blanco“. Estuvo fuertemente influenciado por la Guerra Fría (cf. Hund 2007, 151).

Un hito en materia de igualdad racial fue la Ley de Derechos Civiles estadounidense de 1964, que declaró ilegal la segregación racial en público. La Ley de Derechos Civiles representó un gran paso hacia la libertad también para los afroamericanos, pero no fue el final de la lucha por la igualdad (cf. Bringle 2015, 6).

Formas de racismo

Como se desprende de los apartados anteriores, la idea central del racismo es construir a los blancos occidentales como la „norma“ y valorizarlos frente al resto de la población mundial (cf. Othering).

Para tener una visión de conjunto de las distintas formas de racismo, se distinguen tres manifestaciones generales y cinco explícitas. En principio, las formas básicas son a menudo mutuamente dependientes y se solapan.

Formas básicas

El racismo estructural se refiere a la forma institucionalizada de discriminación y se caracteriza por su estructura jerárquica de poder. En este caso, el racismo se produce „de arriba abajo“ y abusa de las relaciones sociales de dependencia. Algunos ejemplos de ello son los perfiles raciales y las menores oportunidades laborales y educativas para las personas de origen inmigrante (organización frente a grupo de personas).

El racismo cultural se entiende como la exclusión basada en atribuciones culturales y religiosas. La cultura ocupa el lugar de una „raza superior“, por lo que esta forma también se describe como „racismo sin razas“ o „neorracismo“. La perspectiva etnocéntrica se asume como la única correcta y la interculturalidad se considera perjudicial. Ejemplos de ello son las actitudes antimusulmanas y antisemitas (círculo de personas frente a círculo de personas).

El racismo cotidiano incluye las experiencias cotidianas de discriminación que resultan de la interacción de las personas. Pueden ser involuntarias o deliberadamente racistas y suelen producirse de forma muy sutil. Incluyen, por ejemplo, el uso de un lenguaje despectivo y la trivialización de las experiencias discriminatorias (individuo frente a individuo) (cf. Ogette 2017).

Formas explícitas

1 El racismo poscolonial identifica la marginación y estigmatización contemporáneas de las personas de piel oscura como secuela de la ideología racial colonial. Tales formas de pensamiento incluyen el desplazamiento del beneficio occidental en curso a través de las divisiones territoriales coloniales y la explotación, y las representaciones etnocéntricas del mundo. El rechazo de autodenominaciones como negro, gente de color, blackfacing y realismo racial también entran en esta categoría. Hoy en día, el menosprecio basado en características fenotípicas está anclado estructuralmente. El Test de la Muñeca muestra la influencia que esto puede tener ya en los niños. Además, los propios prejuicios inconscientes pueden determinarse con ayuda del test de asociación implícita (cf. ibid.).

2 El antisemitismo se refiere al conjunto de afirmaciones hostiles a los judíos y sustituye así al anticuado antijudaísmo de base religiosa. Los prejuicios más comunes se refieren a la supuesta nariz genuinamente judía y a la estilización como avariciosos e influyentes. A partir de esta última, se tejen numerosas teorías conspirativas según las cuales los judíos controlan el mundo (teoría de Rothschild). Además, existe la negación del Holocausto hasta su justificación, así como el antisemitismo oculto bajo una pretendida crítica a Israel (cf. Polak 2018).

3 El racismo gadje incluye la discriminación contra los sinti y los romaníes. ‚Gadje‘ significa no gitano y sustituye a términos anteriores como antiziganismo y -romanismo. Así, por primera vez, se centra la atención en el bando que practica el racismo por definición. Los sinti y los gitanos son estigmatizados como personas sin hogar, incivilizadas, o romantizadas como „personas libres“. Ambas versiones contribuyen a que se les considere personas de tercera clase y que no pertenecen a la sociedad (cf. AAS 2019).

4 El racismo antimusulmán suele coincidir con el antiislamismo, ya que ambos comparten la intención de desacreditar a las personas musulmanas. En apariencia, la discriminación se basa en la afiliación religiosa, pero la realidad es que se generaliza en función de características fenotípicas. A menudo, se acusa a los afectados de falta de capacidad de integración o de creencias extremistas.

5 El racismo antiasiático incluye todas las desvalorizaciones de los asiáticos. Son sintomáticas la degradación de la zona ocular o atribuciones aparentemente positivas como la diligencia y la inteligencia. Sin embargo, estos estigmas también contribuyen a una alteración racista y, en caso de duda, llevan a que la sociedad mayoritaria no se tome en serio el contenido racista. Por otra parte, la suposición de que los asiáticos corren en general el riesgo de contraer el virus Corona es abiertamente racista (cf. Dapp 2014).

Literatura

Fundación Amadeu Antonio (2019): Racismo contra los sinti y los gitanos. https://www.amadeu-antonio-stiftung.de/wp-content/uploads/2019/01/Flyer_GMF_Roma.pdf [12.03.2020].

Bandelow, Borwin: La xenofobia está en todos nosotros. https://www.faz.net/aktuell/politik/inland/angstforscher-borwin-bandelow-ueber-fremdenangst- 15763320.html [25.12.2018].

Bringle, Jennifer (2015): La ley de derechos civiles de 1964, Nueva York: The Rosen Publishing Group.

Dapp, Teresa (2014): ¡No somos amarillos! En: Time Online https://www.zeit.de/zustimmung?url=https%3A%2F%2Fwww.zeit.de%2Fpolitik%2Fdeutschland%2F2014-02%2Fwir-sind-keine-schlitzaugen [12.03.2020].

Duden (2007): Das Fremdwörterbuch. 9ª ed. Mannheim: Bibliographisches Institut.

Führing, Gisela/ Lensing, Mechthild (1994): Was heißt hier fremd? Berlín: Cornelsen.

Geulen, Christian (2007): Historia del racismo. Munich: Beck.

Universidad de Harvard: https://implicit.harvard.edu/implicit/germany/selectatest.jsp [12.03.2020].

Hund, Wulf D. (2017): Wie die Deutschen weiß werden. Kleine (Heimat)Geschichte des Rassismus. Stuttgart: J. B. Metzler.

Koller, Christian: ¿Qué es realmente el racismo? http://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtsextremismus/213678/was-ist-eigentlich-rassismus [26.12.2018].

Ogette, Tupoka (2017): Salir del racismo. Aprender a pensar críticamente el racismo. Münster: Unrast.

Polak, Oliver (2018): Gegen den Judenhass. Berlín: Suhrkamp.

Victor, Jean-Christophe: La emergencia del racismo. http://www.bpb.de/mediathek/178985/die- emergence-of-racism [12.12.2018].

Wippermann, Wolfgang (2007): Rassenwahn und Teufelsglaube. Berlín: Frank & Timme.

Zerger, Johannes (1997): ¿Qué es el racismo? An introduction. Göttingen: Lamuv.

Youtube: Doll Test. https://www.youtube.com/watch?v=tkpUyB2xgTM [12.03.2020].

The post Racismo first appeared on Hyperkulturell.de.

Duden opredeljuje rasizem kot ideološko opravičevanje rasne diskriminacije. Ljudje ali skupine prebivalstva z določenimi biološkimi značilnostmi so po naravi nadrejeni ali podrejeni drugim v smislu njihove kulturne uspešnosti (prim. Duden 2007, 879).

Druga opredelitev opisuje rasizem kot enostransko in skrajno izkrivljanje resničnosti v smislu pretirane samopodobe in zaničevalne podobe drugih (prim. Geulen 2007, 7).

Pojmovna razmejitev

Kakšna je razlika med rasizmom in ksenofobijo oziroma desničarskim ekstremizmom? Rasizem razumemo kot zatiranje ali neenako obravnavanje na podlagi bioloških, genetskih razlik. Hierarhizirajo se tako zunanje fizične značilnosti kot tudi zgodovinsko ali kulturno pogojene navade. Videz lastnega ljudstva je postavljen nad videz drugih ljudstev. To ustvarja domnevni občutek večvrednosti, ki vodi v diskriminacijo drugih ljudi na podlagi njihove rase.

Tako je v nasprotju z desničarskim ekstremizmom ta izraz manj povezan s sovražnostjo do demokracije, ki govori proti pravni državi temeljnega reda. Čeprav je ta usmerjen tudi proti ljudem z drugimi biološkimi značilnostmi, je poudarek na kritiki demokracije. Diskriminacija rasizma ni toliko zaradi drugačnega porekla, jezika ali vere. V tem primeru bi govorili o ksenofobiji (prim. Führing/ Lensing 1994, 62). Kljub temu pa je zaradi prekrivanja pogosto težko narediti ostro ločnico. Desničarski skrajneži sledijo rasistični ideji in to tudi aktivno počnejo. V družbeni sredini obstaja tudi del, siva cona, ki podpira rasistično idejo (prim. Koller 2015).

Zgodovina

Že od nekdaj je obstajalo veliko različnih skupin prebivalstva, ki so se med seboj dedno razlikovale. Na primer, obstajajo Pigmejci, Mongoli, Indijci ali Arabci – vsi s svojimi posebnimi značilnostmi. Na prvi pogled je najbolj očitna razlika med ljudmi njihova barva kože. Na podlagi teh zunanjih vidnih značilnosti, ki so vidne vsakomur, je nastala klasifikacija, da bi lahko razvrstili in nato ocenili skupine.

V 15. stoletju, v tako imenovani dobi odkritij, sta si Portugalska in Španija med seboj razdelili svet. Evropejci so našli dostop do novih trgovskih poti, države z velikim bogastvom pa so bile izkoriščene. Za to so potrebovali delovno silo, kar je privedlo do atlantske tristranske trgovine. To pa je pripeljalo do afrikanizacije suženjstva. Sužnje so odpeljali v Novi svet, dobiček, ki so ga ustvarili, pa je šel nazaj na evropska kraljeva dvorišča. Tam, kjer se je suženjstvo že uveljavilo v dobičkonosni kolonizaciji, se je pojavila hierarhizacija glede na barvo kože. Vojaška premoč je pogojevala zaznano moralno in versko premoč (prim. Hund 2017, 20).

Evropejci so svojo nalogo razumeli tako, da domnevno manj razvitim ljudstvom Amerike, Afrike, Azije in Avstralije posredujejo napredek v njihovem smislu. Sistematično je bila večina Zemlje kolonizirana in razdeljena med Evropo in Japonsko.

V šolskih učbenikih je bila več kot 100 let od sedemdesetih let 19. stoletja, na primer v Franciji, črna rasa prikazana kot sposobna izboljšav. To so utemeljevali s tem, da so močno pigmentirani ljudje najbolj podobni opicam, zlasti glede oblike glave. Po drugi strani pa so bili ljudje bele polti prikazani kot najbolj popolna vrsta. Ta napačno naučena klasifikacija je vodila do napačnega prepričanja o hierarhiji glede na dedne lastnosti (prim. Victor 2012).

V obdobju nacizma je nato arijska rasa veljala za najdragocenejšo raso. Med letoma 1939 in 1945 so bili Sinti in Romi, tako imenovani Mischlinge, Judje in številne druge skupine razvrščeni do te mere, da niso imeli pravice živeti v Nemčiji. To je privedlo do tako imenovane rasne manije. Njen učinek je bil nov, rasno motiviran antisemitizem. Izgubno taborišče, v katerem je največ ljudi umrlo v plinskih komorah, z injekcijami strupa ali streljanjem, je bil Auschwitz (prim. Wippermann 2005, 75). Po izgubljeni drugi svetovni vojni se je občutek superiornosti Nemcev spet zmanjšal. Proces denacifikacije naj bi pomagal ustvariti „beli Zahod“. Nanj je močno vplivala hladna vojna (prim. Hund 2007, 151).

Mejnik v zvezi z rasno enakostjo je bil ameriški Zakon o državljanskih pravicah iz leta 1964, ki je rasno segregacijo v javnosti razglasil za nezakonito. Zakon o državljanskih pravicah je pomenil velik korak k svobodi tudi za Afroameričane, vendar ni pomenil konca boja za enakost (prim. Bringle 2015, 6).

Oblike rasizma

Kot je razvidno iz prejšnjih razdelkov, je osrednja rasistična ideja konstruiranje belih, zahodnih ljudi kot „norme“ in njihovo vrednotenje v primerjavi s preostalim svetovnim prebivalstvom (prim. Othering).

Da bi dobili pregled nad različnimi oblikami rasizma, razlikujemo med tremi splošnimi in petimi eksplicitnimi manifestacijami. Načeloma so osnovne oblike pogosto medsebojno odvisne in se prekrivajo.

Osnovne oblike

Strukturni rasizem se nanaša na institucionalizirano obliko diskriminacije, zanj pa je značilna hierarhična struktura moči. Tu se rasizem odvija „od zgoraj navzdol“ in zlorablja družbene odnose odvisnosti. Nekateri primeri tega so rasno profiliranje ter slabše zaposlitvene in izobraževalne možnosti za ljudi z migracijskim ozadjem (organizacija proti skupini ljudi).

Kulturni rasizem se razume kot izključevanje na podlagi kulturnih in verskih atributov. Kultura nadomešča „nadrejeno raso“, zato se ta oblika opisuje tudi kot „rasizem brez ras“ ali „neorasizem“. Etnocentrična perspektiva se šteje za edino pravilno, medkulturnost pa za škodljivo. Zgled za to sta protimuslimanski in antisemitski odnos (krog ljudi proti krogu ljudi).

Vsakdanji rasizem vključuje vsakodnevne izkušnje diskriminacije, ki so posledica medsebojnega delovanja posameznikov. Te so lahko nenamerno ali namerno rasistične in se običajno pojavljajo zelo subtilno. Vključujejo na primer omalovažujočo rabo jezika in ponotranjenje diskriminatornih izkušenj (posameznik proti posamezniku) (prim. Ogette 2017).

Izrecne oblike

1 Postkolonialni rasizem opredeljuje sodobno marginalizacijo in stigmatizacijo temnopoltih kot posledico kolonialne rasne ideologije. Takšni načini razmišljanja vključujejo izpodrivanje tekočega zahodnega dobička prek kolonialnih ozemeljskih delitev in izkoriščanja ter etnocentričnih predstav o svetu. V to kategorijo spada tudi zavračanje samooznačb, kot so črnci, barvni ljudje, črnogledost in rasni realizem. Diskreditacija na podlagi fenotipskih značilnosti je še danes strukturno zasidrana. Test lutk kaže, kakšen vpliv ima to lahko že na otroke. Poleg tega lahko lastne nezavedne predsodke ugotovimo s pomočjo testa implicitnih asociacij (prim. ibid.).

2 Antisemitizem se nanaša na celoto izjav, ki so sovražne do Judov, in tako nadomešča zastareli, na religiji temelječi antijudaizem. Najpogostejši predsodki se nanašajo na domnevno pristno judovski nos in stilizacijo kot denarnih in vplivnih. Iz slednjega se razvijajo številne teorije zarote, po katerih Judje nadzorujejo svet (Rothschildova teorija). Poleg tega gre za zanikanje holokavsta vse do opravičevanja, pa tudi za antisemitizem, skrit pod navidezno kritiko Izraela (prim. Polak 2018).

3 Gadžijski rasizem vključuje tudi diskriminacijo Sintov in Romov. ‚Gadje‘ pomeni Neromi in nadomešča prejšnje izraze, kot sta anticiganizem in -romanizem. Tako je prvič stran, ki izvaja rasizem, po definiciji osredotočena na rasizem. Sinti in Romi so stigmatizirani kot brezdomci, necivilizirani ljudje ali romantizirani kot „svobodni ljudje“. Obe različici prispevata k temu, da so obravnavani kot tretjerazredni ljudje in da ne pripadajo družbi (prim. AAS 2019).

4 Protimuslimanski rasizem pogosto sovpada z antiislamizmom, saj je obema skupen namen diskreditirati muslimane. Na prvi pogled diskriminacija temelji na verski pripadnosti, v resnici pa je posplošena na podlagi fenotipskih značilnosti. Prizadetim se pogosto očita pomanjkanje sposobnosti vključevanja ali ekstremistična prepričanja.

5 Protiazijski rasizem vključuje vsa razvrednotenja Azijcev. Simptomatično je razvrednotenje področja oči ali navidezno pozitivnih atributov, kot sta delavnost in inteligenca. Vendar tudi te stigme prispevajo k rasističnemu drugačenju in v primeru dvoma povzročijo, da večinska družba rasistične vsebine ne jemlje resno. Po drugi strani pa je predpostavka, da so Azijci na splošno izpostavljeni tveganju okužbe z virusom Corona, odkrito rasistična (prim. Dapp 2014).

Literatura

Fundacija Amadeu Antonio (2019): Rasizem proti Sintom in Romom. https://www.amadeu-antonio-stiftung.de/wp-content/uploads/2019/01/Flyer_GMF_Roma.pdf [12.03.2020].

Bandelow, Borwin: Ksenofobija je v vseh nas. https://www.faz.net/aktuell/politik/inland/angstforscher-borwin-bandelow-ueber-fremdenangst- 15763320.html [25.12.2018].

Bringle, Jennifer (2015): The civil rights act of 1964. New York: The Rosen Publishing Group.

Dapp, Teresa (2014): We are not gooks! V: Time Online https://www.zeit.de/zustimmung?url=https%3A%2F%2Fwww.zeit.de%2Fpolitik%2Fdeutschland%2F2014-02%2Fwir-sind-keine-schlitzaugen [12.03.2020].

Duden (2007): Das Fremdwörterbuch. 9. izdaja. Mannheim: Bibliographisches Institut.

Führing, Gisela/ Lensing, Mechthild (1994): Was heißt hier fremd? Berlin: Cornelsen.

Geulen, Christian (2007): Zgodovina rasizma. München: Beck.

Univerza Harvard: https://implicit.harvard.edu/implicit/germany/selectatest.jsp [12.03.2020].

Hund, Wulf D. (2017): Wie die Deutschen weiß werden. Kleine (Heimat)Geschichte des Rassismus. Stuttgart: J. B. Metzler.

Koller, Christian: Kaj je pravzaprav rasizem? http://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtsextremismus/213678/was-ist-eigentlich-rassismus [26.12.2018].

Ogette, Tupoka (2017): Exit racism (izstop iz rasizma). Učenje kritičnega razmišljanja o rasizmu. Münster: Unrast.

Polak, Oliver (2018): Gegen den Judenhass. Berlin: Suhrkamp.

Victor, Jean-Christophe: Pojav rasizma. http://www.bpb.de/mediathek/178985/die- emergence-of-racism [12.12.2018].

Wippermann, Wolfgang (2007): Rassenwahn und Teufelsglaube. Berlin: Frank & Timme.

Zerger, Johannes (1997): Kaj je rasizem? Uvod. Göttingen: Lamuv.

Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=tkpUyB2xgTM [12.03.2020].

The post Rasizem first appeared on Hyperkulturell.de.